Cesty

Afghánistán - 06.06.2011

V pátek večer jsme se dle instrukcí majora Ryse dostavili na Letiště Kbely, odkud startoval vládní speciál do Kábulu. Dal jsem si z automatu svůj první Birell po dlouhé době (absolutní zákaz jakéhokoli alkoholu i jiných omamných látek samozřejmě respektujeme) a spolu s několika desítkami vojáků...
Afghánistán - 06.06.2011

3.6.

V pátek večer jsme se dle instrukcí majora Ryse dostavili na Letiště Kbely, odkud startoval vládní speciál do Kábulu. Dal jsem si z automatu svůj první Birell po dlouhé době (absolutní zákaz jakéhokoli alkoholu i jiných omamných látek samozřejmě respektujeme) a spolu s několika desítkami vojáků jsme prošli důkladnou kontrolou. S vojáky se přišel mile „taťkovským“ způsobem rozloučit náčelník Generálního štábu gen. Picek, pak jsme všichni nastoupili do Airbusu 319 Corporate Jet a šest hodin letěli směr Kábul.

 

4.6.

Z letadla jsme vystoupili na letišti vojenské základny Kaia, kde se nás hned ujali příslušníci české vojenské policie, hned nás vybavili tzv. balistikou (helma a neprůstřelná vesta), posadili do vytuněné toyoty a odvezli do centra Kábulu na českou ambasádu. Kábul vypadal skrz zatmavené okno asi tak, jak jsem si ho představoval – podobný pouliční chaos jako v Indii nebo Pakistánu, jen ještě o něco chudší, specifické domky z hlíny, tzv. kaláty, sem tam billboardy s reklamami na hi-tech produkty, které zde působí jako pěst na oko a nikde žádná bílá tvář. Vojáci působili zcela profesionálně a bylo vidět, že se ve městě dokonale orientují, jsou sehraní a nic neponechávají náhodě. Když se za námi neprodyšně zavřela brána ambasády, mohli jsme vystoupit, sundat ty těžké krámy a dát si kafíčko s panem velvyslancem. Pan Petr Pelz je sympatický muž, který nemá záviděníhodný job – nemůže si jako kolegové jít jen tak na procházku městem nebo k někomu na návštěvu, ta klaustrofobie v přísně střeženém komplexu ambasád a permanentní ohrožení visící ve vzduchu je asi ta nejtěžší část jeho práce. Po hodině jsme se rozloučili a toyota nás odvezla (samozřejmě jinou trasou) zpátky na Kaiu, kde nás zase jiní čeští vojáci vypravili na cestu americkým Herculesem na základnu Bagram. Tři hodiny jsme strávili v čekárně (naštěstí tam byla kuřárna), let pak trval přesně deset minut.

Na letišti v Bagramu se nás pro změnu ujala místní styčná důstojnice, česká kapitánka, která nás přijela vyzvednout s kolegou kapitánem, kterému právě předávala svou misi, což bylo skvělé, protože nás v rámci instruktáže povozila okolo celé základny a my se tak dozvěděli spoustu zajímavostí.

Bagram je takový stát ve státě, bývalá sovětská základna, kterou Američani rozšířili a přetvořili k obrazu svému, takže je tam spousta restaurací, kantýn, PX shopů, pošta, nemocnice a kdovíco ještě. Jen jsme se stihli rychle naobědvat v jídelně, zazněla siréna a vypukl poplach. Nevyvolalo to velkou paniku, každý se spořádaně a nijak závratným tempem přesunul do své oblasti a čekal, kdy se ozve hlášení „All clear“. Mají to tam dost často, tak jsou zvyklí a vzhledem k obrovské rozloze a počtu obyvatel (cca 30 000) každý asi spoléhá na to, že je dost nepravděpodobné, že to schytá zrovna on. Čechů je tu jen pár, kapitánka bydlí v tzv. Koaliční vesničce a my jsme byli ubytováni hned naproti v tzv. B-hutu s asi 12 palandami. Většina obyvatel této enklávy jsou Francouzi, kteří zde provozují bistro s nealkoholickým pivem, kde jsme strávili večer a strašně příjemně s nimi pokecali. Taky tam bylo několik Dánů (dokonce jeden Afghánec, který odešel do Dánska s rodiči, když mu bylo jedenáct a teď se vrátil v dánské uniformě do staré vlasti), Pákistánců nebo Jordánců. Překvapilo mě, jak zajímavě se se všemi dalo popovídat o situaci v Afghánistánu, potkal jsem dokonce i chlapíky, kteří byli před osmnácti lety v Bosně, takže jsme měli společné téma. A zatímco použití mé chabé francouzštiny bylo spíš na efekt a výrazem zdvořilosti, nakonec jsem s jedním francouzským důstojníkem skončil hovorem v chorvatštině, což už byl velký úlet i na mě. Spát jsme šli pozdě, nemohl jsem usnout a o pár desítek metrů dál několikrát během noci startovaly F-16.

 

5.6.

Přestože jsme ráno měli krutonástup za pět osm (v 8.20 byl showtime u check-inu), stihli jsme i snídani. Tam jsem si sice zvládl naložit míchaný vajíčka, ale normální máslo jsem si spletl s burákovým, na tu spoustu amerických produktů si nějak ne a ne zvyknout (jahodovou Fantu jsem pořád ještě neochutnal, nemám dost odvahy).

V čekárně jsme opět strávili cca tři hodiny, Amíci trochu prudili s kopií travel orderu, ale kapitánka to samozřejmě hravě vyřešila. Okolo nás se střídaly party vojáků letících do Kandaháru, Mazar-e-Sharifu nebo Kuvajtu (ti letěli domů na dovolenou), nás pak posadili do malého letadélka zn. Dash pro cca 20 lidí a cesta opět trvala krátce, ani ne půl hodiny.

Na základně Shank, naší konečné destinaci, na nás už čekala Kristýna, která má na starosti média, hned nás naložila do auta a protože bylo právě poledne, vzala nás hned na oběd. Opět podobná americká jídelna, bál jsem se, jak to tu coby vegoš přežiju - jasně, že milovníci steaků a hamburgerů tu mají vystaráno, ale já se tu taky uživím, je tu k dispozici spousta zeleniny a hlavně jalapeňos, ou jé.

Po obědě ubytování v tzv. boxovně (bývalá posilovna ve velkém stanu s boxovacím pytlem, dnes plná paland a klimatizovaná tak, že v noci trochu mrznu), seznámení s místním labyrintem B-hutů, sprch, prádelen, D-faců (jídelna), PX shopů a tak dále. Hned potom pohovor s vojenskou mluvčí Ladou o tom, co tu chceme dělat, co dělat rozhodně nesmíme a co by za jistých okolností šlo natočit. Další hovor tentokrát s šéfem civilní sekce Provinčního rekonstrukčního týmu (PRT) Petrem, z kterého jsme nebyli dvakrát nadšeni, ale ocenili jsme aspoň upřímnost, s kterou nás varoval před velkými překážkami a obtížemi, které nás jistojistě čekají. Dále následoval tzv. improcesing neboli „poučení o bezpečnosti práce“ – prostě jak se chovat na základně, kde přece jen platí striktní (a většinou americká) pravidla, od povinného mytí rukou v jídelně až po zákaz fotografování některých objektů či dodržování kulturních zvyklostí při případném výjezdu mimo bázi.

Už jsme toho měli plné kecky, ale ještě nás čekal „zlatý hřeb večera“ – seznámení se členy týmu v jejich meeting roomu, kde jsme se představili a vysvětlovali, co bychom asi tak rádi natáčeli. Jsou to všechno sympatičtí lidé, ale nebudu předstírat, že jsou z našeho nápadu nějak zvlášť nadšeni. Mají práce nad hlavu a (až na výjimky) se nijak nepotřebujou zviditelňovat jinak než tím, co dělají. Probírali jsme nejrůznější varianty, odpovídali na dost otázek a snažili se rozptýlit obavy, že ten film může blbě dopadnout. Vzhledem k tomu, že při každém natáčení se těmito obavami obvykle mučí nejvíc režisér a producent, bylo dost nečekané sledovat, jak se to tentokrát obrátilo a my museli s buldočím optimismem přesvědčovat naše nové přátele, že je i drobná šance, že to dopadne dobře. Zatím jsme beztak ve fázi „rozkoukávání se“, takže jsme to nijak neuzavřeli a uvidíme, jak se rozkoukáme a jaký zanecháme dojem. Na závěr Pepé pustil oba své dokumenty Nebe peklo i Ježíš je normální! a šlo se spát. V noci je tu tma jak v ranci – a ty hvězdy!!! Dobrou noc ;-) 


Zpět na přehled

Nahoru