6.6.

Zapomněl jsem včera poznamenat jeden z prvních dojmů z letu nad Afghánistánem – když jsem zahlédl ty hory a nekonečné pustiny, hned jsem si vzpomněl na Bosnu. Tehdy, když jsem v srpnu 1993 poprvé letěl letadlem naloženým humanitární pomocí, nevěřícně jsem koukal na hodně podobnou krajinu a říkal si, jak je možné, že zrovna v téhle zemi je válka. Nedokázal jsem pochopit, proč se několik národů a mnoho tisíc lidí vraždí kvůli kusu takhle holé a nehostinné země. Ve vládním speciálu jsem si vzpomněl právě na tuhle chvíli a nostalgicky se pousmál... (To ovšem není výraz cynismu.)

V pondělí si mé tělo uvědomilo, že se nachází 2 000 metrů nad mořem, do toho se udělalo opravdu pěkné počasí (na internetu inzerovali 32°C, ale to se měří ve stínu, kterýžto je na Shanku nedostatkovým zbožím, prostě bylo pekelný horko), takže jsem byl slabý jak moucha a snažil jsem se to nedávat najevo. Dopoledne jsme měli další instruktáž, tzv. recovery neboli co dělat, kdybychom se nedejbože ocitli někde v terénu sami a bylo potřeba nás zachránit. Nutno zdůraznit, že se jedná jen o čistě teoretickou situaci, ale člověk nikdy neví. Zažít bych to určitě nechtěl, záchranné jednotky mají totiž rozkaz chovat se k zachraňovaným jako k potencionálnímu nepříteli, takže o nic příjemného určitě nejde. Na náladě mi to nepřidalo, to až sýrové torteliny v jídelně. Odpoledne jsem se snažil něco dělat, ale nemohl jsem se na nic soustředit, tak jsem aspoň přečetl další kus z novely afghánského autora Atíka RahímíhoTisíc domů snu a hrůzy.

Pak nás Kristýna odvedla na parkoviště obrněných vozů zn. MRAP, kde se nás ujal sympatický rotný (kristovanoho, snad jsem nezvoral tu hodnost, s tím teda pořád zápasím) a zaškolil nás v nastupování, připoutávání a vystupování – samozřejmě s povinnou vestou a helmou (plus kamerou), takže z nás už po deseti minutách úplně lilo. Ale optimistický přístup našeho školitele a monstróznost celého vehiklu rozptýlily poslední možné obavy z účasti na patrole, plánované na úterý. Ještě jsme nafasovali „íbévéčko“, a protože to chtěli stvrdit podpisem, musel jsem se zeptat, co to vlastně znamená – no přece individuální balíček výsadkáře. Protože jsem si kdysi dvakrát skočil s padákem a měl z toho neskutečně krásný zážitek, hned jsem se začal cítit daleko příjemněji, skoro až hrdě.

Večer jsme ještě natáčeli rozhovory, ale spíš pozorovali cvrkot v kanceláři PRT, kde se pracuje až do pozdních hodin (asi protože nikdo nepospíchá do kina, na rande nebo do hospody) a napjatě sledovali snahu dvou českých ajťáků, kteří sem přijeli trochu popohnat ten internet.

Moc jsem tomu dneska nedal, já vím, ale těšte se na zítřek, měli jsme dnes dost zajímavý den. Mnohokrát jsem za těch pár dní při debatách o afghánské mentalitě a odlišném vnímání času slyšel místní legendární rčení: „Vy máte hodinky – my máme čas“, proto sem dávám pro lepší pochopení odkaz na nedávný zápisek Petry Procházkové na serveru Lidovky.cz

Jmenuje se Orientálec ve stresu? Něco jako puštík bělavý