Cesty

Afghánistán - 09.06.2011

Ráno jsme měli nástup už v 7.30 a probíhalo to obdobně jako v úterý, akorát jsme jeli na výjezd s jinou partou vojáků a ne tak daleko – „jenom“ do Pol-e Alam. Městečko působí poklidně a doslova provinčně, většina budov má maximálně...
Afghánistán - 09.06.2011

8.6.

Ráno jsme měli nástup už v 7.30 a probíhalo to obdobně jako v úterý, akorát jsme jeli na výjezd s jinou partou vojáků a ne tak daleko – „jenom“ do Pol-e Alam. Městečko působí poklidně a doslova provinčně, většina budov má maximálně dvě patra, sem tam náměstíčko s fontánou (v jedné dokonce tekla voda), rozlehlé parko-zahrady, skupinky klábosících občanů, stánky se zbožím, stanoviště taxíků, nějaké úřady. Zaparkovali jsme na menší základně nedaleko centra a vydali se pěšky právě na jeden z nich – Logar Water Management and Resources Directorate (řekněme Úřad vodního hospodářství a přírodních zdrojů), který je výjimečný zejména tím, že v jeho čele stojí žena. Seděla za stolem v prostorné kanceláři pod portrétem afghánského prezidenta, byla milá a usměvavá, odhadem možná ještě před padesátkou, na hlavě šátek, ruce si s námi nepodávala. Napravo od ní seděla vousatá stařena v černém s utrápeným výrazem v obličeji, nic neříkala, jen seděla a koukala. Spousta kytic v celofánu. Petr s Radovanem, stejně jako předchozí den, začali konverzaci zdvořilostními frázemi, pak se Petr začal vyptávat, jakou cítí podporu od centrálních úřadů a jestli má nějaké problémy kvůli tomu, že je žena. Říkala, že si nestěžuje, že v noci to teda není nic moc a že přespává v téhle kanceláři a bezpečně se moc necítí, ale co se dá dělat. Dveře na chodbu byly stále otevřeny, Radovan posléze převzal agendu a začal s ní řešit konkrétní projekty, které už běží nebo které jsou v plánu, asi po hodině byl konec a my se vrátili stejnou cestou pěšky na základnu.

Snažil jsem se po cestě něco točit, ale šli jsme dost rázně a hlavně jsem vyfasoval sympatického, ale dost nekompromisního strážce, který mi už hned na úvod sdělil, že by bylo dobré, abych se od něj nevzdaloval na víc než metr a kdybych po tom mermomocí toužil, tak mu to musím říct. Byl jsem na to samozřejmě připraven, takže jsem neremcal, ale režisérské ego teda dostalo zabrat, to zas jo.

Tentokrát jsme cestou potkali daleko víc lidí, zvědavě pokukovali, snažil jsem se usmívat a občas pozdravit, co si mysleli fakt nedokážu odhadnout a pocit to nijak zvlášť příjemný nebyl, producírovat se mezi nimi v těch neprůstřelných doplňcích, ale předpokládám, že bez nich bychom se možná ani nemuseli vrátit, no jo no...

Pořád mi stejně vrtala v hlavě ta stařena v té kanceláři, na základně, když byla chvíle na cigáro, jsem se na to zeptal tlumočníka a vysvětlení je vlastně víc než prosté – její přítomnost je nutná, aby nikoho nenapadlo rozšiřovat pomluvy, že si s těmi „podezřelými“ návštěvami na úřadě užívá sexu. Nejdřív jsem se té představě zasmál, hned vzápětí se ovšem nad tou primitivností zhrozil a chuděru paní úřednici politoval. To je vidět, jaké může mít společenská frustrace z nedostatku sexu negativní důsledky, což koneckonců po týdnu pozoruju už i sám na sobě.

Cigáro típnuto, znova vestu, helmu, kameru a jde se dál – tentokrát na úřad zdejšího šéfíka přes zemědělství, kde se Petr s Radovanem a ještě jedním Amíkem zúčastnili schůze několika zdejších potentátů. Vítání, podávání rukou, čaj se sladkými bonbóny, zdvořilostní konverzace, pak každý vytáhl ručně psaný papír s poznámkami a přes hodinu se rokovalo o zemědělství. Chvíli jsem točil uvnitř, chvíli venku strážící vojáky, pak se skončilo, zase jsme se vrátili na základnu, poškádlili štěňátka, které se tam potulují před vraty, nastoupili do MRAPů a zpátky na Shank.

K obědu jsem zkusil mashed potatoes a dobře jsem udělal – úplně mě to odrovnalo, jak to bylo dobrý, bramborovou kaši totiž úplně nesnáším už od školní jídelny a dobrovolně bych si to nikdy nedal, tohle mě teda hodně bavilo. I když samozřejmě kdoví, co bych říkal po půl roce...

Odpoledne jsme se snažili s Pepém ještě nějak vymýšlet, kudy by se měl ten dokument vlastně ubírat, těch omezení je docela dost na to, aby se dalo předpovědět, jak to dopadne, ale naše nadšení nepolevuje, ono si to nějakou cestu najde...

Večer se v meeting roomu promítal film „Čtyři lvi“, což jsem oželel, protože se mi jednak moc nelíbil (i když předpokládám, že ve zdejších podmínkách bych ho asi vnímal jinak než ve Světozoru) a druhak jsem chtěl psát a číst a dělat takový ty věci, na který nemám čas doma, na to je zdejší pobyt tedy opravdu super. 


Zpět na přehled

Nahoru