9.6.

Ve čtvrtek jsme na žádný výjezd nejeli, přesto jsem se probudil dost brzo - a přesto už to venku zas pěkně žhnulo. Dopoledne jsme měli slíbeno podívat se na výcvik afghánských policistů, ale když jsme dorazili na střelnici, bylo už po všem a budoucí (snad) policisté se už řadili a odjížděli na pátek domů. Bylo nám vysvětleno, že je dost těžké udržet jejich pozornost a soustředění na delší dobu, všechno je po počátečním nadšení přestane po čase bavit a mají tendenci se na to vykašlat. Což se netýká jenom výcviku, ale i jiných oblastí. Někdo je přesvědčen, že je tím „vinen“ islám, mně se to ale moc nezdá – znám spoustu islámských zemí, které obývají i lidé produktivní a ambiciózní; spíš bych se klonil k nějakému tomu zdejšímu záhadnému povahovému rysu, který se vyznačuje jistým vzdorem, umanutostí, nechutí se komukoli podřídit a očividnou neláskou k čemukoli cizímu.

Den uběhl ani nevím jak, pozorovali jsme cvrkot v kanceláři PRT, natočili rozhovor s Lenkou, která tu už brzo končí a šli se projít na East, východní část základny, kterou obývají myslím jenom Američani a je tam pár afghánských krámků s levnou elektronikou, upomínkovými předměty, nášivkami, koberci a pirátskými DVD (mají tam úplně všechno z Hollywoodu a překvapivě vůbec nic z Bollywoodu). Cestou zpátky jsme šli okolo polní kaple, zde se prý sloužila mše za onoho padlého rotmistra.

Hodně se tu dá přemýšlet o smyslu toho všeho tady, člověk přece jen vidí na vlastní oči kvanta těch amerických vojáků, zkouší se domyslet, jak to asi berou, jestli jen jako job, protože jsou beztak v armádě nebo opravdu i jako vlasteneckou povinnost, kde to vlastně celé začalo, je neuvěřitelné, že tomu je už přes třicet let... Na Wikipedii jsem narazil na neuvěřitelně podrobný popis obsazení Amínova paláce v Kábulu, to snad musel psát někdo, kdo tam tehdy byl:  Nešlo ani vypnout světlo a využít tmy, protože generátory byly v podzemí a nebyl čas je hledat a zničit. Občas se sestřelila alespoň žárovka, aby tma poskytla krytí. Všude byl oheň, dým a hrozný hluk. Když se dým trochu rozplynul, nahoře v baru ležel mrtvý Amín v adidasové soupravě vedle barové stoličky a měl v sobě střepiny z granátu i kulky. Bojarinov též vydal rozkaz odstranit i všechny svědky. To se mu však během operace stalo osudným — během operace si ho výsadkaři, kteří se akce zúčastnili společně s komandos KGB, spletli s příslušníkem prezidentovy stráže a zastřelili i jeho.     

10.6.

Dnešní ráno bylo úžasné, poprvé v životě jsem letěl vrtulníkem! Stali jsme se součástí tzv. recon flightu (průzkumný let), PRT inžové kontrolovali a fotili ze vzduchu své projekty, my jsme se snažili také. Krásná ukázka, jak se člověk učí i na stará kolena – oproti vší logice jsem byl přesvědčen, že čím budu odvážněji vykloněn z otevřených dveří vedle střelce, bude to lepší. Což je samozřejmě blbost, těch 250 km/h udělá svoje, div, že mi ta kamera nevylítla z ruky (měl jsem ji samozřejmě na řemínku:). Takže pro samé vymýšlení, jak na to, jsem se ani nestačil kochat. Nevadí, příště. Byl jsem překvapen, kolik těch budov a staveb mi Kristýna za letu ukazovala, to je pořád řečí, jak je ta česká pomoc Afghánistánu skromná, ale je toho třeba určitě víc, než jsem očekával.

Oběd mě dneska coby nemasožravce moc neuspokojil a rozhodl jsem se prozkoumat afghánský restaurant Oasis u konce základny. Velká místnost s cca osmi velkými stoly, některé byly obsazeny skupinkami amerických vojáků, nad okýnkem do kuchyně hrála televize, na zdech fotografie z nejrůznějších akcí. Na lístku samozřejmě nepřeberné množství steaků, burgerů i lokálních jídel, jako vege se tvářily akorát Hakka noodles za 5 dolarů a ty jsem si dal.

Malá odbočka – Amíci s sebou neustále nosí svou zbraň, což ovšem není pistole (i když americké tradici by odpovídal spíše revolver), takže když je někde v jídelně větší skrumáž amerických vojáků, je vždy nablízku i odpovídající počet odložených dlouhých zbraní, což je dost nepraktické (byť pochopitelné). Tu neustálou možnost ohrožení ještě umocňoval indický kanál Star Movies, kde zrovna končil nějaký starší díl X-Menů, střílelo se ostošest, všechno tam vybuchovalo a do toho se pokojně jedlo. Připomnělo mi to můj dávný pobyt v Sarajevu, kde jsem byl úžasu nad tím, že nejoblíbenějšími filmy, na které tam mládež koukala, byly ty z Vietnamu. Tam jsem viděl Lovce jelenů několikrát za sebou, dokud ráno nevypli proud, tam jsem znovu viděl Četu, Apokalypsu... a nedokázal jsem pochopit, že to ty lidi může bavit, když  něco podobného mají všude okolo. Ne, že bych to už chápal, spíš jsem se nějak smířil s tím, že to k sobě prostě neodmyslitelně patří. Nudle jsem nedojedl, byla to strašně velká porce, asi spíš pro nějakého hladového seržanta. Ale měli tam za dolar pomerančovou Fantu, konečně, dal jsem si hned dvě.

Odpoledne jsem se konečně dokopal k tomu, abych si pustil americký dokument Restrepo, který se odehrává v údolí Korengal na severovýchodě Afghánistánu, kde se v roce 2007 (tehdy film vznikal) opravdu bojovalo každý den, několik Američanů tam padlo, koneckonců po jednom z nich je pojmenován jak ten film, tak i malá základna, kde se to celé odehrává. Ten film je neuvěřitelný, dva novináři, kteří ho natočili, tam strávili s vojáky skoro celý rok, bylo vidět, že se s nimi totálně sžili a nechápu, jak to mohlo projít armádní cenzurou. Ti kluci prostě nebyli žádní sráči.

Jeden z tvůrců, Tim Hetherington, to schytal nakonec letos v dubnu v Libyi...