Cesty

Afghánistán - 12.06.2011

Sobota - opravdu vydatný den, v půl deváté jsme vyrazili na další výjezd do vesnice Jelga, kousek za Pol-e Alam. Karin, která je tu přes stavařinu, jela zkontrolovat stavbu místního sběrného centra na mléko. Trochu mě překvapilo, když jsme náhle zastavili zničehonic uprostřed silnice ...
Afghánistán - 12.06.2011

Sobota - opravdu vydatný den, v půl deváté jsme vyrazili na další výjezd do vesnice Jelga, kousek za Pol-e Alam. Karin, která je tu přes stavařinu, jela zkontrolovat stavbu místního sběrného centra na mléko. Trochu mě překvapilo, když jsme náhle zastavili zničehonic uprostřed silnice a začali vystupovat z obrněných vozidel, ale pak jsem zjistil, že stavba se nachází na statku kus od silnice, kam by těžkotonážní MRAP těžko zajel. V doprovodu vojáků jsme šli mezi staveními, viděli spokojené kravky, novou mešitu a chumel děcek, kterých jsme se už nezbavili. Kus před statkem vykoukl z jednoho dvorku starší pán, kterému jsme byli představeni, pozval nás na čaj, tak jsme slíbili, že se pak stavíme. Karin pak v doprovodu stavbyvedoucího (a samozřejmě vojáků a malých kluků) zkontrolovala celou stavbu, občas se něčemu podivila, občas si něco museli vysvětlit, ale v zásadě to vypadalo, že byť se tu staví trochu jinak než by to probíhalo u nás, neshledala na projektu nějaké zásadní problémy. Explicitně si několikrát řekli, kdy by to mělo být hotové (Afghánci a čas, že), probírali spoustu odborných věcí, já jsem točil střídavě její práci, okolo strážící vojáky a bandu zvědavých kluků, kteří se chtěli naučit s kamerou nebo po nás chtěli propisky.

Asi po hodině pobíhání s kamerou v úmorném vedru, ale v idylickém rurálním prostředí jsme se nakonec stavili za oním milým stařešinou, dostali jsme opět bonbony a čaj, na návštěvě tam bylo několik lidí, určitě příbuzných, dva byli v uniformě afghánské policie a hrdě ukazovali diplom o absolvování kurzu u českých školitelů. Pěkně jsme si popovídali, později mi bylo řečeno, že to je jedno z mála míst, kde je něco takového možné, protože zrovna tady je bezpečnostní situace zatím snesitelná.

Vypili jsme čaj a vyrazili dál, na periférii Pol-e Alam, kde se staví letošní největší PRT projekt, stavba střední zemědělské školy. Karin opět obešla všechny rozestavěné budovy, lezli jsme po vratkých žebřících na střechy, byla to zase zabíračka. Ke konci vizitace se náhle bleskurychle zatáhlo, spadlo pár kapek a přihnala se dost hustá písečná (nebo prachová) bouře a zrovna v ten moment se chlapíci místní inženýři začali chlubit, jak nadprůměrně kvalitně ty obvodové zdi postavili a jestli by za to nebyly nějaké peníze navíc. A tak je to tu, jak jsem pochopil, asi se vším...

Dojeli jsme zpátky na základnu, těsně jsme nestihli oběd, tak aspoň polívka a chleba s americkým taveňákem a spousta osvěžujícího nealko piva Beck´s, kvůli děsnému větru jsme odpískali naplánovaný rozhovor s vojákama, místo toho jsme šli udělat rozhovor s „eodeťákma“, což jsou vlastně pyrotechnici, kteří mají za úkol mj. odhalovat a likvidovat zejména největší zdejší postrach, tzv. „ajídýčka“ (improvizovaná výbušnina), které zde zákeřní vzbouřenci (insurgents) pokládají na cesty v celkem mohutném množství. Z tohohle rozhovoru ovšem sešlo taky, když už to vypadalo, že zapneme kameru, ozval se z vysílačky pokyn a museli se pakovat a vyjet k případu.

Přišla další bouře, celkem solidní, v tuhle roční dobu dost nezvyklá. I střechu z jednoho B-hutu to málem odneslo. Ale aspoň se pročistil vzduch, dokonce se nakrátko i duha nad Shankem objevila a my jsme pak večer mohli v klidu zrekapitulovat náš pobyt a začít plánovat, jak dál s dokumentem... Dnes jsme optimisti, snad nám to vydrží.


Zpět na přehled

Nahoru