Zdravím z Manhattanu. Nikdy jsem si nemyslel, že se tu skutečně ocitnu. Amerika (ano, budu pro USA používat tento chybný, leč zažitý název) mě magnetizovala někdy v mých 15-18 letech, kdy jsem hltal Ginsberga (za přednes Kvílení, během kterého jsem stál první minutu na hlavě, jsem získal druhé místo na Poděbradských dnech poezie někdy v roce 1990) a ostatní beatniky, Jamese Deana a jiné rebely s příčinou i bez a samozřejmě i (tehdy) současné nezávisláky Jima Jarmusche či Guse van Santa. Nicméně jak jsem tak poznával Státy prostřednictvím knížek, filmů a televizních zpráv, uvědomoval jsem si, že to není země, kde bych uměl žít spokojený život a svou nespokojenost jsem si většinou shodou náhod užíval spíš v zemích na opačné straně zeměkoule (Rusko, Balkán, v poslední době Indie). No a nakonec se přihodilo to, že mi jednou takhle na podzim zavolala Irena Kovářová s nabídkou, „která se nedá odmítnout“ – téměř dvouměsíční turné s filmem Pouta (Walking Too Fast) po osmi amerických městech. Jestli mě kdy na Americe něco zajímalo, tak to byly města. V přírodě se cítím poněkud nesvůj, ale velká města, to je něco pro mě. A tak jsem tady a zítra se Pouta budou promítat v Brooklynu.

Termín téhle akce se samozřejmě strefil do jednoho z nejhektičtějších období v mém už tak dost hektickém životě, podle toho i vypadal můj odlet, kdy jsem ještě v úterý dopoledne pobíhal po Praze a na poslední chvíli zařizoval nejnutnější věci, na Ruzyni Václava Havla jsem ještě stihnul potkat Bohdana Slámu, který letěl taky, ale jiným letadlem, celý nervózní prošel tou ne úplně příjemnou procedurou, jejíž součástí jsou ty otázky, kdo mi balil zavazadla a jestli u sebe nemám něco jako bombu a s velkou úlevou jsem nakonec usedl do sedačky Boeingu v očekávání příjemného devítihodinového letu (ano, strašně rád lítám letadlem). Všechno probíhalo dle očekávání, skutečně na mě nezapomněli s bezmasým obědem a naštěstí promítali děsný blbosti (mj. Ritchieho slátaninu o Sherlocku Holmesovi), takže jsem měl dost času přečíst, co jsem potřeboval a trochu dohnat spánkový deficit. A taky načnout prvních pár kapitol Dějin USA, což je taková moje tradice, že když někam jedu na delší dobu, beru si s sebou tlustou knihu s historickým výkladem. U téhle země je příjemné, že první kapitola začíná v 15. století, to je fajn, prokousat se vždycky tím pravěkem a staro/středověkem mi dá vždycky zabrat a nebaví mě to. Jen ta holka, co seděla ob sedadlo přede mnou měla takový povědomý hlas a lehký slovenský přízvuk...

Jistě, byl jsem varován, že v New Yorku překvapivě potkám spoustu známých, ale že to začne už na letišti JFK, to mě trochu porazilo. Nejprve spolužák z konzervatoře, kterého bych po těch 20 (ough) letech vůbec nepoznal a jen o pár metrů dál u pásu se zavazadly další, to byla pro změnu spolužačka, teď se už jmenuje trochu jinak, pro mě ale zůstane Dáda Rolincová. Pomohl jsem jí vysvobodit vozík na bagáž ze stojanu, trochu jsme pokecali a popřáli si hodně štěstí. Bágl o hmotnosti 10 kg mi přistál bez újmy, bezproblémově jsem prošel i imigrací. Na pana úředníka opravdu mocně zapůsobily dvě afghánský víza, několikrát jsem slyšel wow a omg a pak už jenom jak razítko bouchlo o 13. stranu v mém pasu. Měl jsem zřejmě tak velký nikotinový absťák, že vstupní halou jsem proběhl jak kouřové monstrum z Lost a Irena, která mě přišla vyzvednout, si mě vůbec nevšimla. Po chvilce jsme se už našli a usedli do žlutého taxíku, který řídil – jak jinak – pandžábský sikh se žlutým turbanem na hlavě a dovezl nás pošmourným Queensem na Manhattan, kde bydlím v suterénu Českého centra na východní 73. ulici. Je to tu celkem útulné v tom mém pokojíčku, ovšem – probůh, nechci, aby to vyznělo nevděčně – nejde tu vypnout klimatizace a nesmí se tu kouřit, takže jsem rád, že mě aspoň něco nutí vystrčit nos ven. Hned první večer jsme s Irenou šli na neuvěřitelně dobrý točený plzeňský pivo do Hospody (tak se to opravdu jmenuje) přímo v budově Bohemia National Hall, dorazil tam i scénárista a dramaturg Misha Votruba, s kterým jsme kecali o mém připravovaném filmu (a samozřejmě ještě o tisíci jiných věcech), dokud mě plzeň a jet lag nepřemohli.

Pozdě večer ale už dorazil i Bohdan, který bydlí jinde a hned ráno už mě naháněl, ať se stavím na 14. ulici, že pokecáme, tak jsem měl první zážitek s kupováním týdenní jízdenky a vůbec s první cestou metrem, snažil jsem se trochu převtělit do Brandona Sullivana, hrdiny filmu Shame (Stud), ale moc mi to nešlo. S Bohdanem jsme taky skvěle popovídali, je to fakt zábavný, že si lidi, co k sobě mají tak blízko na sebe najdou čas zejména když se potkají na takových výjimečných místech. Pak jsme vyrazili na procházku, zjistili jsme, že jsme oba fanatičtí chodci, takže jsme to vzali pěšo na jih, Bohdan má strašně rád mosty, tak jsme si to střihli po cyklostezce přes Manhattan Bridge, tam jsme to otočili a vrátili se přes Brooklyn Bridge zpátky a do Chinatownu, mezitím jsem od Davida Černého zjistil adresu, kde kdysi bydlel a Bohdan tu byl za ním na návštěvě, takže jsme to ještě namířili do Lower East Side, všechny ty názvy, které jsem dosud znal jen z filmů nebo map se mi konečně začaly skládat do plastického obrazu obřího, ale fakt obřího města (ano, tou velikostí jsem upřímně šokován – a to jsem prosím prochodil Moskvu i Bombay), vůbec asi největší překvapení je, že tu člověka nic nepřekvapí, že jsou tu všude na barácích ty požární schodiště, všude jsou nekonečné zástupy mrakodrapů, všude jsou nekonečné ulice, všude příjemní a zdvořilí lidi, kteří masově chodí na červenou, pivo opravdu prodají do papírového pytlíku, slunce šajní jako nikde jinde a letadla lítají nízko nad městem.

Středu večer jsme strávili v Brooklynu, kde bylo zahájení celé přehlídky, promítaly se Bohdanovy Čtyři slunce, mezitím jsme šli s programovou šéfkou BAMcinématek, kde se to koná, na skleničku do baru, pak měl Bohdan Q&A neboli besedu s diváky a pak se šlo naproti do restaurace Berlyn. Bylo to příjemné, na závěr jsem se klasicky předvedl, kdy jsem odmítl jet taxíkem, zmizel jsem po anglicku a dorazil zpátky na Manhattan metrem a pěšky. Pršelo a bylo to fajn.

 Včera zase výlet s Bohdanem do Chelsea, ano, našli jsme i ten slavný hotel, zrovna je pod lešením ale funguje, chtěl bych tam někdy strávit noc. Podnikli jsme i pokus o návštěvu vyhlídky na Empire State Building, ale odradila nás brutální fronta, tak snad to ještě stihnu, lístek za 23 dolarů platí ještě dva týdny. Bohdan pak odjel na návštěvu do Connecticutu a já tu osiřel, takže jsem konečně mohl pročíst v celkem fajn hospodě Spitzer´s Corner s wifinou všechny zprávy, maily a facebooky, koupit si nějakou asijskou stravu a sixpack s plzeňským lahvovým, večer jsem byl ale už tak ucaprtanej, že jsem nikam nešel a pokusím se to vynahradit dneska...