V neděli jsem si konečně dopřál trochu toho čistokrevného turismu – z Českého centra je to jenom přes pár ulic, pardon – avenue, na západ do Central Parku a jakkoli nejsem moc parkový typ, zas mě to úplně dostalo. Bylo krásně, 80° Fahrenheita, takže všude turisti a piknikující či relaxující Newyorčani, procházel jsem se po cestičkách a probíjel se zelení, skrz kterou občas vykoukla hradba mrakodrapů směrem k Upper West Side. Taky jsem se snažil poznat, nenarazím-li na nějaké místo povědomé například z Hair, ale marně. Na ulici na opačné straně parku se mi občas zase zatočila hlava z těch vysokých domů, přišlo mi legrační, že nikdy netrpím závratí, když jsem někde vysoko, tady jsem sebou ovšem párkrát málem seknul o zem, když jsem vzhlížel vzhůru. Pomalu jsem se docoural na Times Square, chtěl jsem si tam stylově koupit nedělní Timesy, ale jen jsem je potěžkal a zase vrátil zpět na stánek, nedělní vydání za 5 dolarů bylo těžší než můj notebook a kdo se s tím má celý den vláčet. Times Square jsem zprvu ani nepoznal, představoval jsem si, že to bude obrovský plac, který bude vypadat jako opravdové náměstí a ona je to spíše taková rozlehlá křižovatka, jen ta záplava nejrůznějších reklam a blikajících nápisů mi napověděla, že jsem už skutečně tam. Jak se tam slaví ten Nový rok, to je mi teda záhadou. Dostal jsem hlad, tak jsem sedl na subway a dojel na Canal Street, odkud jsem plánoval vydat se do čínské čtvrti na nějaké ty echt čínské nudle, ale samozřejmě mě můj vnitřní kompas opět zradil a já se vydal opačným směrem a když jsem zjistil svůj omyl, zaplul jsem do nejobyčejnější mexické jídelny za prvním rohem a sympatická majitelka mi udělala perfektní vege burritos, pozoroval jsem hispánské štamgasty, jak jedí, štengrujou se a koukají v bedně na košíkovou. Bylo to na Church Street, tak jsem se po ní vydal směrem na jih a už zdálky viděl dva rozestavěné mrakodrapy, které se tyčí vedle Ground Zero. Představoval jsem si, jak to asi vypadalo onoho osudného 11. září, když tu ještě stály jiné dva mrakodrapy, jak obyčejní lidé jdoucí do ráno do práce vyděšeně sledovali jejich pád, jak se oblaka prachu valily tou ulicí a lidé se schovávali do nejbližších obchůdků... Nyní tam panuje čilý stavební ruch, denně tam prý maká na tři tisíce dělníků, staveništěm se proplétají davy turistů a fotí se s všudypřítomnými strážníky. Na místě samotném je památník, který vypadá jako dvě obdélníkové jámy, zřejmě přesně na půdorysu bývalých Twin Towers, do kterých stéká voda jako vodopád. Na to jsem se  už podívat nešel, citově pohnut jsem byl už tak dost a kromě toho jsem s sebou vláčel jako obvykle svoji tašku, se kterou by mě tam nepustili. A navíc zrovna zavolal Max, jestli ještě nepůjdeme někam na pivo, tak jsme se srazili na Union Square u onoho kouřícího domu a šli někam na druhou avenue. Samozřejmě po nás chtěli občanky, to mě tu dokáže vždycky potěšit. Pak se jemu ozval Jíra Kallista a mně Irena, tak jsem ho kus doprovodil a pak jel s Irenou do Williamsburgu, příjemné čtvrti v severním Brooklynu, kde jsme se prošli k East River, tam, kam mafiáni prý naházeli už spoustu mrtvol a koukali na noční Manhattan. Nakonec jsme zaparkovali v celkem příjemné hospůdce, kde se na dvorku smělo dokonce kouřit a kecali skoro do půlnoci. Letět jsem měl v devět ráno, což znamenalo chytit aspoň v šest autobus na JFK, takže jsem to risknul, že nepůjdu vůbec spát a dospím to ve vzduchu a když jsme se rozloučili, vypravil jsem se ještě na vyhlídku na Empire State Building – koupili jsme si tam vstupenku o pár dní dřív s Bohdanem, ale zalekli jsme se neuvěřitelně dlouhé fronty. Bylo mi líto těch 23 dolarů jen tak vyhodit, mají tam otevřeno do dvou do rána a navíc jsem tam byl skoro sám, bez fronty. Koneckonců všechny stěžejní scény ze střechy téhle budovy v románu Podivuhodná dobrodružství Cavaliera a Claye se taky odehrávají v noci a byl to samozřejmě zážitek. A strašně tam fičelo a dole pode mnou jezdily malinkaté taxíky a sem tam osamělý mraveneček pod nejvyšší budovou v New Yorku a já na ně koukal z 86. patra.

Ráno jsem překvapivě stihl ten autobus, bezpečnostní prohlídka byla trochu nepříjemná, všichni se museli zout a nechat se oskenovat, ale vlastně jsem to čekal horší, k mému překvapení se v Deltě za bagáž do podpalubí platí 25 dolarů, ale mohl jsem si ten svůj bágl vzít s sebou do letadla, dokonce mi ani nezabavili tekuté mýdlo. Posnídal jsem ve Wendy´s chilli&cheese stuffed potato, dobře jsem udělal, protože na palubě byla k dispozici akorát limonáda a buráky. Let trval necelých 6 hodin a já jsem je opravdu poctivě prospal, občas jsem koukl ven z okénka na ty nekonečné pustiny či zasněžené vrcholky hor a při přistání v Los Angeles si k svému časovému posunu přičetl další tři hodiny, takže teď jsem od střední Evropy devět hodin v mínusu. Našel jsem svou místní spojku Jirku, jeli jsme směr Santa Monica a já už se nenechal překvapit tím, že je to všechno opět přesně podle představ. Palmy, na dálnici šest pruhů v jednom směru, nízké baráčky. U jednoho takového na 30. ulici jsme zastavili a přivítal mě pětasedmdesátiletý Rosťa, který je tu s manželkou už přes čtyřicet let, na uvítanou slivovice a neuvěřitelně čistou češtinou, tedy moravštinou, mi vyprávěl, jak se tu tenkrát ocitli a jak se tu žije. Poté návštěva generálního konzulátu v 11. patře budovy ve Westwoodu, naplánovali jsme si s panem generálním konzulem Sedláčkem, co mě tu čeká a jaké jsou plány a zase zpátky do Santa Monica. Večerní vyjížďka s Rosťou k moři, procházka po nábřeží, nezbytný místopis kde je co a kde všude bydleli a pracovali a kde byli s Honzou Třískou teď o víkendu na večeři a pak „pojď ještě na besedu“, povídali jsme do pozdě o všem možném. Jsem napjatý, jak se jim bude líbit náš film, ale vzhledem k tomu, jak mají rádi komunisty, chovám naději, že zabodujeme. Promítání je ve čtvrtek v 19.30 v Cinefamily v Hollywoodu...