Cesty

Cesta - 17.05.2012

Rosťa s Líbou Sáhovi jsou opravdu skvělí lidé, ke kterým začínám chovat až nekritický obdiv, jako víceméně ke každému, kdo dokáže něco, co já ne. Opravdu nevím, jestli bych po třicítce zvládl vstávat ve 3 ráno, abych roznášel noviny a pak šel do další práce a po večerech se ještě učil...

Rosťa s Líbou Sáhovi jsou opravdu skvělí lidé, ke kterým začínám chovat až nekritický obdiv, jako víceméně ke každému, kdo dokáže něco, co já ne. Opravdu nevím, jestli bych po třicítce zvládl vstávat ve 3 ráno, abych roznášel noviny a pak šel do další práce a po večerech se ještě učil neznámý jazyk a usilovně šetřil, jen abych nemusel ve své vlasti dělat komunistům šaška. A když já starej depkař vidím tu jejich vitalitu a činorodost, tak mě to skoro zahanbuje. 
V úterý mě Líba vzala autem do Downtownu, po své oblíbené trase, kudy obvykle vodí návštěvy, jeli jsme až po snídani někdy v 11, všechny pruhy v protisměru – a že jich je! – byly ucpané, do Santa Monicy, kde žije cca 90 tisíc obyvatel, denně údajně dojíždí dalších 200 tisíc za prací, bodejť by ne, když tu sídlí firmy jako Yahoo! a Universal Music a spousta dalších. Nechali jsme auto na parkovišti na Spring Street a vyjeli lanovkou k Walt Disney Concert Hall, kterou postavil Frank Gehry a jejíž ocelový plášť prý vrhal takové odlesky až si lidé ze sousedství stěžovali a museli ho dodatečně obrousit, nakoukli jsme i do moderní katedrály of Our Lady of the Angels v jejímž podzemí odpočívá Gregory Peck, zrovna tam probíhala zřejmě mše, překvapilo mě, že jako hudební doprovod zněla Óda na radost. Pak jsme se ještě vyvezli výtahem na místní radnici, z které je celkem solidní rozhled po okolí, tady už jsem definitivně pochopil, že Sáhovi budou dost konzervativně naladěni, nejen, že mám v pokojíku fotku Ronalda Reagana, ale bylo mi to jasné i ze způsobu, jakým Líba komentovala nedávné demonstrace protestního hnutí Occupy, bivakovali totiž právě v okolí radnice, které se teď dává do pořádku a bude to stát nějaké 4 milióny. Nic proti, levičáků je zrovna tady víc než dost. Od radnice je to kousek do nejstarší ulice v LA, Olvera Street, ale je to jen taková bizarní turistická atrakce přeplněná stánky s cetkami a pár restauracemi. Pak jsme to vzali k nádraží, je to krásná stará budova, známá z mnoha filmů a od ní už okolo věznice (mimochodem, ještě pořád jsem neviděl jediného policajta, jen sem tam jejich auto na dálnici) do čtvrti Little Tokyo, kde jsme si dali oběd (mé první teriyaki) a já poslouchal další vyprávění o té jejich anabázi z malé moravské vesnice až sem v šedesátém devátém. Při návratu do Santa Monicy stál provoz zase v protisměru, lidé jeli z práce a my si dali doma kafe a já – oproti svým zvyklostem, ale to se mi tu už trochu mění – i dva kusy dortu. Šel jsem prozkoumat blízké okolí, objevil jsem wifinu ve Starbucksu za rohem na Ocean Park Avenue, ještě že tam kromě těch jejich blbin 
prodávají i ucházející limonádu. Hezky jsem se pobavil nad zprávami z domova, odpověděl na x mailů, které nade mnou už visely jako Damoklův meč, takže úleva a protože taky rád čtu cestopisné blogy, jako vy, zakončil jsem odpoledne výletem Jiřího Peňáse do České Třebové. „Pozdvihl jsem obočí“ (asi jako to dělá Klaus) nad jeho hudrováním, že všude jsou jenom zahulený hospody, ale odolal jsem mu navrhnout, aby si to se mnou vyměnil, mně se tu a tam po nějaký takový i zasteskne. Takže Jiří, zdravím tě tímto a vzkazuju, že Amerika je pro tebe země zaslíbená. Těším se na fotoblogy z USA.

Večer mě vyzvedla Táňa, která bydlí vedle ve Venice a dělá oscarové kampaně evropským filmům, z auta mi mj. ukázala, kde bydlel Denis Hopper (a pak ještě interiér toho domu v knížce). Než jsme šli na drink, tak jsem ještě u ní doma koukal na díl Doktora Who, znal jsem to jen z vyprávění a její přítel zrovna pracuje na dokumentu o aktuální nové sérii. Šli jsme společně do vinárny, připojili se ještě nějací přátelé, kterým jsem vyprávěl o našem filmu a já se alespoň procvičil v angličtině a dozvěděl jsem, jak se z Venice stalo během posledních pár let příjemné místo k žití, dřív to tu prý bylo dost o hubu, samý gangy, drogy a střílení, až se tomu nechtělo věřit.

Ve středu se mě po snídani pro změnu ujal Rosťa, vzal mě na projížďku tentokrát po jeho oblíbené trase, takže jsme jeli podél moře, kde se už předváděli surfaři v neoprénech (na koupání to prý fakt ještě není) do Malibu, tam jsme to otočili a po Sunset Blvd. jsme dojeli (je to ale štreka) až do Hollywoodu. Ano, už jsem teda viděl chodník slávy s těmi hvězdami, otisky dlaní a podrážek v betonu před Chinese Theatre, chronologický seznam všech oscarových filmů v pasáži Kodak Theatre (mají tam na těch sloupech připravené místo až do roku 2071) i lobby Roosevelt Hotelu. Pak Rosťa, že mě ještě vezme na observatoř a teprve když jsme dojeli na místo, docvaklo mi, že je to to slavné Griffithovo planetárium z Rebela bez příčiny, taky tam má James Dean bustu a přímo za ním se na kopci skví ten nápis Hollywood. Ve vstupní hale tam mají Foucaultovo kyvadlo, ale i když to tam průvodce někomu vysvětloval, je to marné, já to beztak nikdy nepochopím. Kochal jsem se pohledem z výšky na tu rozlehlou zastavěnou plochu a vzpomínal na iniciační zážitek, který mi v mládí utkvěl a sice jak partička dětí letí na bicyklu s E.T. Mimozemšťanem nad těmi ulicemi a baráky a my jsme tehdy v půlce osmdesátých let seděli s naší partičkou dětí ze základky na Pankráci v kině Alfa a pomalu přestávali věřit, že by na té Americe mělo být něco špatného, když tam mají všichni na zahradě bazén...     


Zpět na přehled

Nahoru