V neděli ráno mě vyzvedl producent Tomáš Krejčí s rodinkou, měli zrovna naplánovanou návštěvu onoho slavného Gettyho muzea, tak jsem se rád přidal. Je to úžasný komplex moderních baráků Richarda Meiera otevřený  v roce 1997, vstup zdarma, platí se jen 15 dolarů za parkování dole v garážích pod kopcem, nahoru návštěvníky vyveze vláček nebo teda spíš takovej divnej autobus, samozřejmě bez řidiče a cílem byla zejména výstava fotografií , týpka, co se proslavil černobílými fotkami celebrit, reklamami a vieoklipy s Madonnou. Jakkoli jsem si opět myslel, že mě tenhle segment vizuální tvorby nemůže moc oslovit, opět jsem se krutě mýlil, bylo to fantastické a neuvěřitelné bylo hlavně to kvantum fotek, které oscilovaly mezi komercí a autorskými koncepty, někdy vyvzdorovanými nad tupými editory módních časopisů. Dýchla na mě zvláštní směs undergroundového glamouru, perfektních kompozic, celebritídy i queer provokativnosti, prostě super. Hned vedle byla expozice na téma „celebrity a fotografie“, která se snažila dokázat, jak je fotka demokratické médium a od Abrahama Lincolna přes Victora Huga na smrtelné posteli až k Andymu Warholovi či manželům Obamovým nám všem pozorovatelům dávala šanci proslavit se (čistě teoreticky ovšem) na těch slavných 15 minut a nechat se pověsit v nějaké slavné galerii s copyrightem ještě slavnějšího fotografa. Chtěl jsem teď napsat, že svět dosud nebyl úchylnější, ale hned mi došlo, že to je blbost. Ani jsem už pak neměl moc buňky procházet si památky středověku, koupil jsem si coronu a kochal se výhledem do zahrady, která je do konce května v rekonvalescenci a gůgloval si informace o J. Paulu Gettym a jeho bohémském životě, pěti manželstvích, jak ho taťka skoro vydědil – jen půl miliónu mu chudáčkovi odkázal a kam to ten borec dotáh. Jestli byl šťastný tam nepsali.

Poobědvali jsme v místní trošku nóbl restauraci, poprvé jsem si dal cannelloni, což jsem dosud znal pouze ze Sopranos, bavili jsme se o filmech a o Americe. Ve čtyři jsem měl spicha kousek od Wilshiru s Táňou, jejím Scottem a zbytkem české party, šli jsme na návštěvu k devětaosmdesátiletému scénáristovi Lorenzu Semplemu. Další neuvěřitelný zážitek – týpek, co napsal třeba Motýlka nebo Tři dny Kondora, je neuvěřitelně bystrý a zvědavý, řeč se vedla od Turínského koně až k nejnovějším vyfikundacím firmy Apple (protože už ho trochu zlobí prsty, tak maily tomu počítači diktuje a prý to funguje překvapivě skvěle), byl tam i jeho kámoš lučištník Gerhard, s kterým jsme rozebírali jemné nuance mezi „shooting“ lukem a „shooting“ filmu, obojí zkrátka potřebuje velkou dávku soustředění, aby to člověk správně trefil. Lorenzo má nad krbem svůj portrét z doby těsně po válce, byl velký fešák a samozřejmě to ví, padlo pár historek z vylodění v Normandii, až jsme kvůli tomu prošvihli zatmění Slunce. Neva, těch ještě pár bude. Pili jsme víno, a když došlo, tak bourbon (Maker´s Mark), posléze jsem se osmělil, že bych si šel dát cígo na zahradu a odpověď mě uzemnila – „můžeš kouřit tady, když mi jednu cigaretu dáš“. Tak jsme si zapálili a Lorenzo ke kamelce přikusoval toust. Škoda, že mám tu šílenou fóbii ze stáří, protože tohle by se mi celkem líbilo, ale samou paranoiou z pokročilého věku se toho určitě nedožiju.

Irena odlítala do New Yorku po půlnoci, Tomáš hned pak ráno, tak jsme se rozloučili, jeli jsme ještě do turistické Santa Monicy na pivo, cestovatelé si teda dali ještě polívku, protože Delta na vnitrostátních linkách nevaří a rozžehnali se v klidu a míru. Dal jsem si to pak procházkou od oceánu k nám (teda k Rosťovi a Lídě) na třicátou třetí, jsou to asi tři míle, cestou ještě dvě corony v mexický restauraci, v telce zase ta jejich vybíjená nebo co to je. V pondělí konečně volný den, ale opravdu volný, hned po ránu šup šup do Starbucksu na dopio a na internet a pomerančovej džus, pak jsem se na zahradě u hostitelů zabral do Dějin USA, skoro až moc, vzal jsem asi sto stránek přes bostonský čajový dýchánek a americkou revoluci až k sepsání ústavy, nejradši mám Jeffersona a Madisona a úplně čumim, co jsem všechno ve škole nestih. Nebo že by nás to tenkrát neučili?  K večeru jsem se vydal na dobrodružnou výpravu městskou hromadnou, která se zde jmenuje Big Blue Bus, kdysi tu prý měli dokonalý systém vlaků a bylo možné dostat se odkudkoli kamkoli velmi snadno, pak to někdy v 50. letech zprivatizovala automobilka (tuším že General Motors) a jen kvůli tomu, aby se prodalo víc aut, pneumatik a benzínu to nechali totálně zkrachovat a úplně to zničili a teď si všichni místní obyvatelé připadají jako dementi, kteří prosedí 8 hodin denně v autě a skoro o ničem jiném než o „trafficu“ se nebaví, ona ta svobodná ruka trhu zas tak svobodná nebude, v zotročování lidí vidí svobodu asi akorát tak Klaus a jemu podobný hovada. Nicméně hovado nehovado, Velkej Modrej mě za třičtvrtě hodiny dovezl 4 míle zácpou do Muzea tolerance, zdejšího muzea holocaustu, bylo tam představení A Happy End, napsal to Iddo Netanyahu (ano, mlafdší bratr izraelského premiéra) a nebylo to ani tak představení, jako spíš scénické čtení a mě na tom hlavně zajímalo, že tam účinkovala moje spolužačka z konzervatoře Zuzka Stivínová, která tu už 3 roky žije (teda ne tady, ale v New Yorku). Nestihl jsem se zaregistrovat přes net, takže jsem přijel o hodinu dřív, napsal se jako první na waiting list a šel si naproti do sámošky koupit rajčatový džus a tam jsem potkal Zuzanu, tak jsme hned pokecali a dostal jsem od ní i pozvánku na recepici. Názor na hru si ještě musím trochu utříbit, je to Berlín v roce 1932, kdy se židovský profesor fyziky rozhoduje, jestli opustí Německo a do toho je mu manželka nevěrná s jeho asistentem a odejít se jí rozhodně nechce, jemu samozřejmě taky ne, konec prozrazovat nebudu, koneckonců se to jmenuje Happy End, že. Zuzana byla ovšem famózní, myslel jsem, že bude hrát nějakou vedlejší roli a bude poznat, že angličtina není její rodná řeč, ale hrála právě tu manželku a byla úplně dokonalá a jediné místo, kdy jsem poznal, že je Češka, bylo, když vyslovila jméno Janáček, tak, jak to žádný cizinec neumí. Šli jsme pak ještě s dvěma českýma holkama, autorem, režisérem a jedním hercem někam do hospody do Beverly Hills, povídali jsme až do zavíračky. Až mě z toho běhá mráz po zádech, jak jsme se nezměnili...

Gud báj El Ej, za pár hodin už budu zase ve vzduchu - směr Mormonovo, ozvu se.