Ve čtvrtek v půl dvanácté jsme vyšli z hotelu Oasis na ulici a po pár krocích jsme narazili na Marianku, která nadšeně referovala, že našla nový levný hotýlek kousek od nás a že se tam právě hodlá přestěhovat. Protože nás ten náš hotel už taky moc nebavil, nechali jsme si ukázat ten nový, byl fakt blízko, krásný velký pokoj vymalovaný žlutooranžově s krásným výhledem do ulice a o tři stovky levnější, no nekup to. Protože check-out v našem původním hotelu byl v poledne, nasadili jsme akční tempo, já šel vybrat do bankomatu na zaplacení 4 nocí (dal mi až třetí, některé berou např. jenom Visu), Míla šel balit a přesně v poledne jsme opouštěli Oázu a nastěhovali se do Populárního paláce (104-106 Mint Road).  Akorát škoda, že tam není telka, měli jsme v plánu koukat na nedělní Koffee with Karan, talk show slavného mladého režiséra Karana Johara, jehož hostem bude tentokrát ten nejpopulárnější herec Shah Rukh Khan. Tak třeba na to natrefíme někde jinde.

Odpoledne jsme jeli na další sraz s kurátorem dokumentární sekce našeho festivalu Karanem Balim, učí na nějaké soukromé filmové škole v Andheri, tak jsme se měli sejít v obchoďáku v Goregaonu, trochu jsme podcenili slow train, který nás tam vezl, takže jsme měli asi hodinu zpoždění, v Oberoi Mallu nás hned u dveří (kromě tentokrát velmi důkladné prohlídky ochrankou) vítal živý Santa Claus, který tam obveseloval už tak dost veselé dětičky a my si dali zase několik espress v Café Coffee Day, plánovali, jaké filmy by se hodily na další ročník festivalu, Karan ukazoval americké DVD s Ostře sledovanými vlaky, které pouštěl zrovna studentům (je fakt ostuda, že u nás nejsou tyhle filmy k mání s anglickými titulky) a nakonec jsme byli asi hodinu v knihkupectví, kde jsem prolustroval všechny filmy, které si chci přivézt do Prahy a koupili jsme si i učebnici Hindi for Beginners.  

O Silvestru toho zas tolik co psát nemám, dopoledne jsme otestovali jídelnu Udipi Boarding, kterou zřejmě provozovali Jižani z Karnataky (tam se na pobřeží nachází pěkné městečko Udupi, někdy psáno i Udipi, kde jsem byl před 13 lety a moc se nám tam tenkrát líbilo), jak to tak na jihu bývá, v nabídce měli jen jeden druh thali, kterému se tam ovšem říká „meals“ a obsluha neustále pendluje mezi hosty s kyblíčky a naběračkami a dolévá na rýži zeleninovou omáčku sambar nebo doplňuje pálivé pickles. Tak to byla taková upoutávka na naše budoucí cestování po jižních státech. Na hlavní ulici jsme objevili Café Universal, celkem drahý, ale sympatický podnik ve starém dřevěném baráčku, měli tam mnoho druhů piva i jiných drinků a nakonec jsme se rozhodli, že večer strávíme tam. Pitcher Kingfishera nám tentokrát nepřinesli ve džbánu, ale v obřím plastovém tubusu s pípou, večer se přidala ještě Marianka, která byla navštívit školu, kde před dvěma roky učila, takže měla spoustu historek o lidech, s kterými tu strávila půl roku a dlouho je neviděla. A jak tak sedíme a kecáme, zjeví se u našeho stolu Petr Zahrádka, ten, co napsal Letiště, o jehož režii jsme se dělili, byli s Terezou v Goa a do Bombaye přijeli jen na dva dny. Půlnoc nás pak vlastně trochu překvapila, rychle ten večer utekl, ale nikdo to moc neprožíval, jen se na chvíli přizhaslo, lidé si připili, my jsme koupili flašku indického sektu z Násiku (značka Sula, byl fakt docela dobrý) a kecali dál. Jsem moc rád, že jsme nakonec nepodlehli nápadu vypravit se někam do centra mezi davy lidí na nábřeží a na pláži nebo u Getaway of India na Kolabě, stačilo mi pak druhý den podívat se na fotky rozjařených Indů a popis mimořádných bezpečnostních opatření v novinách.