Pondělí:

Odpoledne jsme si dali bizarní zážitek – rozhovor se scénáristou filmu Dunno Y... Na Janne Kyon Kapilem Sharmou. Ten film jsem neviděl, ale všichni o něm tvrdí, že je to neuvěřitelně špatný film, na kterém mě zajímá hlavně zápletka, což je milostné vzplanutí mezi ženatým bisexuálem a prostitutem. Kapil film napsal a zahrál si v něm hlavní roli (film režíroval jeho bratr). A tu druhou hlavní roli hraje právě onen mladík, který nedávno obvinil Onira, že ho zneužil. Měl jsem zprávy, že ti dva jsou pár, že spolu žijou, ale navenek předstírají, že jsou „straight“. Zaklepali jsme na dveře v prvním patře dost honosného věžáku v Kharu, přišla otevřít služebná a pozvala nás dál. S druhou služkou zrovna sklízely po obědě ze stolu. Seděli jsme s Mílou sami v draze, ale celkem vkusně zařízeném obýváku, kde se u dveří povaloval velký černý pes a po podlaze se producírovala želva asi pět minut. Po chvíli bytem prošel nějaký mladík, asi dva metry od nás a tvářil se, že tam nikdo není. Dalších pět minut nic, akorát služebná přinesla čaj. Poté konečně vešel celkem mladý týpek s křečovitým úsměvem a přivítal nás. Chvíli jsme si povídali, já jsem se omlouval, že jsem neviděl jeho film, on dával najevo, že to nevadí a avizoval, že dorazí i ten druhý herec. Tak jsme tedy točili ten rozhovor, vůbec jsem nevěděl, nakolik mám předstírat, že jsem přesvědčen o jeho heterosexualitě, ale když na otázku, co obnášelo psaní scénáře, začala tahle vykroucenina vyprávět, jak tedy musel ze studijních důvodů chodit na ty gayparty a jak mu to bylo zpočátku nepříjemné, měl jsem co dělat, abych se nerozchechtal. Jinak ale celkem barvitě líčil tříměsíční boj s cenzurní komisí, ve které sedí převážně zasloužilé ženy-matky (předsedá jí Sharmila Tagore, matka známého sexy herce Saif Ali Khana), kterým se film moc líbil, ale líbačka a erotická scéna mezi dvěma kluky na ně byly přece jen moc, nakonec se dospělo ke kompromisu a scéna se zkrátila o polovinu. Upřímně řečeno – jestli tam hrajou právě tihle dva, tak tam nemusela být žádná. Jak to okomentoval kamarád Elton: „Ten film je blbej, blbě natočenej a ještě se tam musíš dvě hodiny dívat na dva ošklivý kluky.“ Jo, ukázalo se samozřejmě, že ten první mladík, co nás tak dokonale vyignoroval, byl skutečně onen Kapilův „kolega“ z filmového plátna, skočil pro něj vedle do ložnice, kde ho několik minut asi přemlouval, ten nakonec přišel a ukázal se být ještě větší trouba než pan scénárista. No ale měl jsem na kazetě posledních 5 minut, tak jsem to na něj vypráskal, podruhé si poslechnul, jak to pro něj bylo zvláštní, bla bla bla, ale co by člověk neudělal pro kariéru, chtělo by se dodat. Klidně i vlézt někomu do postele a pak ho pomlouvat v novinách. No nic, byl to dost husokožní zážitek a byli jsme rádi, když za námi zaklaply dveře a uklonil se nám portýr v přízemí.

Míla si vzpomněl, že nedaleko odtud je nějaké knihkupectví, tak jsme tam zapluli, pořád se snaží sehnat tu autobiografii jedné hidžry, ale neměli a doporučili svou pobočku, tam na Juhu Beach, kde je hotel Marriot. Na Juhu jsme měli beztak namířeno, co taky s načatým odpolednem v těch končinách, tak jsme se tam svezli a pátrali po nějakém tom bookshopu v okolí hotelu. No nebudu napínat – ten obchod byl samozřejmě přímo v tom hotelu, což obnášelo nechat si očuchat tašky od psa, pak je nechat projet rentgenovým skenerem, nechat se trochu ochmatat a vstoupit do nechutně přepychové lobby, kam jsme si přišli pro nějakou knížku. Nějaká luxusní paní se nás hned ujala, ochotně nás zavedla ke knihkupectví a tam nám řekli, že to už maj taky vyprodaný. No zážitek, chvíli jsem Mílu šponoval, jestli si tam nedáme pivko jako já s Němčourama v Contíku, ale dlouho jsem ho netrápil a šli jsme radši na pláž.  

Dorazili jsme těsně po západu slunce, všude plno lidí, rodinek, výletníků a otravů všeho druhu. Od neodbytných kluků s cvičenou opicí na provázku, kterým bych nejradši nafackoval (kdyby za to mohli) až po agresivní naháněče u konglomerátu stánků s občerstvením, kde mají všichni úplně to samý, málem se o tebe servou a pak ti ještě předhazujou výčitky, že sis ten blaf koupil vedle. A když si Míla vyfotil zvenku ten Marriot, tak za ním vyběh sekuriťák a na vlastní oči se přesvědčil, že tu fotku smazal. Míla si to pak samozřejmě vyfotil ještě jednou, ale mně to na náladě nepřidalo, Juhu Beach se jistotně nestane mou oblíbenou destinací. 

Daleko větší zážitek jsme měli cestou zpátky, když jsme omylem zabloudili do nějakých křivolakých uliček a dostali se do nějakého osídlení, kde to vypadalo jako někde na vesnici, krámky, dílny, pobíhající děti, člověk vidí z ulice všem až do obýváku, kdybychom měli čas, tak se tam klidně s někým zakecám u čaje. My jsme ale pospíchali na další rozhovor, cestou jsme šli ještě okolo kostela Svatého kříže, otevřenými okny jsme viděli zaplněný prostor a to relativně známé schéma kněz naproti svým ovečkám, zrovna probíhala ta pasáž, kdy se farníci zdraví, a skutečně se jeden k druhému v lavici obrátili a samozřejmě si netřásli pravicemi, ale sepjali dlaně do „namaste“ pozdravu, přišlo mi to náhle tak nepatřičné a zvláštní. Což koneckonců všechno okolo náboženství, takže to netřeba komentovat.

Večer byl v plánu rozhovor s dvěma redaktory časopisu Bombay Dost (Bombajský přítel), který už vychází-nevychází strašně dlouho a pro předinternetovou generaci indických buzen je to ikona, iniciační relikvie a bod, kde se to všechno protíná. Já jsem si v Azaad Bazaaru koupil dvě čísla (loňské a předloňské), kde mě zaujal hlavně velký článek Nitina Karaniho, kde velmi střízlivě až skepticky hodnotí události za uplynulý rok 2009 (připomínám, že 2. července právě toho roku padl onen přelomový verdikt Vrchního soudu v Dillí ohledně paragrafu 377) a varuje před přehnaným a neopodstatněným optimismem, protože ten zákon nebyl zrušen, jestli jsem to dobře pochopil, tak ten verdikt pouze konstatuje kolizi tohoto 150 let starého britského paragrafu s indickou ústavou, lidé jsou stále terčem diskriminace na základě orientace, oběťmi vydírání a šikany ze strany policie, pořád páchají sebevraždy ze zoufalství.

Nitin se nakonec nedostavil, pracuje někde v bance, takže musel zůstat v háku, ale natočil jsem rozhovor s Pallavem Patankarem, je to můj vrstevník a sympaťák, nebyl sice takový pesimista, jak by se mi líbilo, ale i tak říkal spoustu zajímavých věcí.

Večer jsme šli na pivo do Universalu, abychom napravili to zklamání ze suché neděle, museli se nás pak zbavovat půl hodiny před půlnocí blikáním a podobnými zastaralými nátlakovými metodami. Ach ta jejich netrpělivost, kdo by to byl do nich řekl, že jsou takovíhle nerváci :-)

Úterý:

Vypadalo to původně jako velkej stres - tři rozhovory za jedno odpoledne. Nejdřív do Santa Cruz (East) do kanceláře organizace Hum Safar (Spolucestující), ta se ale zrovna stěhuje z provizorních prostor do ještě zdaleka nedostavěné betonové nádhery, navíc tam bylo asi dvacet lidí a panoval tam čilý ruch, tak jsem si natočil jen nějaké záběry, jak to tam žije a na rozhovor jsme se s šéfem, Vivekem Anandem, přesunuli rikšou do jiné kanceláře v Santa Cruz (West). Organizace Hum Safar se specializuje hlavně na skupinu tzv. MSM, což jsou Men having Sex with Men. To je totiž daleko širší skupina lidí, zdaleka ne všichni (spíše velká menšina) se identifikují jako „gay“ a graf, který mají namalovaný na stěně obsahuje dokonce tak úsměvné kategorie, jako např. Bollywoodský komparsista. 

Rozhovor s Vivekem se ale točil spíš okolo sobotního pochodu a dal mi nakonec i kontakt na hidžru mluvící anglicky (zázrak!), která je taky svolná k hovoru. Takže jupí.

Pak jsme se „bleskově“ přesunuli do Matungy, tam je neuvěřitelně dlouhý nadchod nad jakýmsi vlakovým depem, ale nakonec jsme našli i přesnou adresu, kde bydlí Chayanika, vůdčí osoba organizace LABIA (Lesbian And Bisexual In Action), z níž se nakonec vyklubala téměř anarchistka, na sobě tričko s vězněným aktivistou Binayakem Senem a vedla řeči o tom, jaká je blbost požadovat registrované partnerství a opičit se po manželství, což je výhradně heterosexuální (a zvrhlá) záležitost apod., v čemž jsme si pěkně notovali. Já jsem jí pak vyprávěl o rozhovoru s berlínským levicovým filmařem Rosou von Praunheimem, s kterým by si rozuměla ještě víc a ona mi na oplátku doporučila zas nějaké nemainstreamové filmy, hodné pozornosti.

Třetí rozhovor byl domluven s Parmeshem Shahanim, který napsal obsáhlou knihu Gay Bombay, prý měla nečekaně velký ohlas, viděl jsem ho v průvodu a na GB party v tričku našeho festivalu, což mě potěšilo, ale k rozhovoru jsem ho musel pár dní uhánět. Ani jsem se tudíž nedivil, když mi zavolal, že je ještě v práci a že mu není ehm ehm dobře a jestli to můžeme natočit jindy, tak jsem zvědavej, jestli on nebude nějaká slibotechna. Ale aspoň jsme měli volný večer. Obešli jsme ještě nějaké ty pouliční prodejce knih, kterých tam mají třeba u Flora Fountain úplné hory, ale The Truth About Me: A Hijra Lifestory neměl žádný.

Wednesday & Thursday: HATE INDIA DAYS

Natěšení na další cestování jsme se ráno zabalili, vyautovali z hotelu, střídmě posnídali samozřejmě idly a ještě si skočili na čtvrt hoďky na internet, abych si do vlaku stáhnul články svých oblíbených autorů (Macháček, Petráček, Peňás a Paroubek). V té cyberdíře měli totiž takovou vychytávku, že některé počítače přenášely data z fleshky, ale nikoli naopak, což mě rozzuřilo už předchozího večera, když jsem si chtěl počíst něco jiného než ty indický hlody. Ale dobrá, zeptám se, který počítač je OK a počtu si ve vlaku. Tak jsem i provedl, časově jsme na tom byli dobře, Konkan Express do Thiruvananthapuram neboli Trivandrumu odjížděl sice z nádraží Lokmanyia Tilak, ale to přece musíme za hodinu taxíkem stihnout.

Samozřejmě že ne.

Nyní se už nacházím ve fázi posedlosti konspirační teorií o celoindickém (nebo aspoň celomumbaiském) spiknutí, ale ten kokot muslimskej to bral opravdu asi zeširoka, vezl nás přes nějaké opuštěné pláně, jel pomalu a čím víc jsem ho popoháněl, že nám to za deset minut jede, tím jel pomaleji. Pár kilometrů před nádražím (už jsme viděli navigační cedule) začal dokonce dávat přednost chodcům, což je, uznejte, chování krajně podezřelé a výstřední. Na nádraží nás ten hajzl dovezl minutu před odjezdem (11.39), jsem skálopevně přesvědčen, že schválně. Jakmile nás ostatní taxikáři, nosiči a naháněči spatřili, už věděli, kterým vlakem máme jet a vehementně nás přesvědčovali, že vlak do Keraly už odjel. Kecali, odjíždět jsme ho teprve viděli o chvíli později, ale protože Lokmanyia Tilak je nádraží, kde není jediný nadchod, i kdybychom věděli, že je to on, museli bychom se k němu probojovat skrz jiný stojící vlak a jedno prázdné kolejiště (což jsme nakonec stejně podnikli v marné naději, že přece v zemi kde NIC není přesné a nedokonalost a šlendrián je trade markem celého tohoto národa, by tam ten vlak mohl postát o pár minut déle).

Nicméně vlak nám doopravdy ujel, já myslel, že se pominu, jeden týpek nás neustále pronásledoval s nabídkou, že nás odveze na další stanici a ten vlak stihneme, ale byl tak vlezlý, že jsem mu málem jednu natáh. Než se tak stačilo stát a já ho jen opakovaně a důrazně poprosil, ať se mi klidí z očí, oslovil nás sympatický sikh se stejnou nabídkou. Vzhledem k tomu, že jízdenky na tenhle vlak jsou vyprodané nejmíň na týden dopředu, řekli jsme si, že nám stejně nic jiného nezbývá, chceme-li se na ten jih ještě podívat a s velkou nedůvěrou (Míla: „Tak schválně, co bude tohle za podvod.“) jsme teda nakráčeli k jeho taxíku, což byl pohodlný a rychlý van a řídil ho ten nosič, který nás oslovil jako první. Byli jsme domluveni, že se jede někam cca 60 kilometrů a že zapne taxametr. Ten asi po třech kilometrech ukazoval 70 rupií, tak jsme tedy na výřečného chlapíka udeřili, kolik to teda bude nakonec stát, kroutil se, ale nakonec že prý cca dva tisíce tři sta. OK, naše blbost, už jsme taky vyhodili prachy za vetší kraviny, nějak jsme se s tím po chvilce srovnali. Sikh si celou dobu chtěl povídat, zprvu jsme byli hodně odměření, ale pak to povolilo a poslouchali jsme ty jeho kecy a občas taky něco žbleptli. Protože dobrý podvodník musí být hlavně vynikající psycholog, naše rozprava chvílemi připomínala přátelský hovor a nejvíc nám zalichotil, když zdůraznil, jak jsme my Evropani slušní lidé, a začal pomlouvat izraelské turisty. S těmi máme nějaké ty zkušenosti od minule, takže jsme samozřejmě souhlasně přikyvovali, no ano, to je jasný, to fakt svět neviděl. Vysvětlil nám taky, že jedeme do Panvelu, kde končí velká Mumbai a protože dál pokračujeme po konkanské železnici (podél západního pobřeží), která není elektrifikovaná, v Panvelu čeká vlak dlouho, protože vyměňujou elektrickou lokomotivu za dieslovou. Dokonce se z okna bavil s jiným taxikářem, který vezl postarší indické manžele, těm ten vlak ujel taky a jedou tam, kam my. (Na náhody už tu sice nevěřím, ale tohle asi nic jiného nebylo – posléze se ukázalo, že mají lístek do stejného kupé a celých třicet hodin jsme seděli naproti nim, rozloučili jsme se v Trivandrumu na nádraží.)

Přijeli jsme k nádraží, nikoli před hlavní vchod, ale někam vedle na parkoviště motorek, asi deset minut před odjezdem vlaku, já smířen s osudem vytahoval z kapsy pět pětistovek (přestože tachometr ukazoval něco přes devět set) a ten zmrd si řekl o tři a půl. To jsem se mu vysmál, dal jsem mu dva a půl, vystoupil jsem z auta, on taky a v ruce měl sedmnáct stovek. Tedy tři pětistovky a dvě stovky, které obratně starým veksláckým trikem zaměnil za dvě pětikila. A ještě ten zkroušený obličej, že ho jako okrádám. Kdybych měl u sebe kyselinu, chrstnu mu ji tam, to je tady docela v módě i když to většinou schytají ženy. Chápete to? On na mě zkusí ruličku, což se mi naposledy stalo před dvaceti lety před Korunou na Václaváku! Víc peněz jsem stejně neměl, tak jsme zdvořile poděkovali za svezení a naštvaní šli na nástupiště, kde jsme se od toho manželského páru dozvěděli, že oni platili 1250,- only.

Jasně, mohlo to dopadnout celé daleko hůř, vlastně o nic nešlo... Ale když jsem pak ve vlaku zjistil, že se mi na fleshku samozřejmě nestáhly články mých oblíbených autorů, tak na mě padla taková strašná deprese, že mi vydržela celých těch pekelných třicet hodin jízdy. Spolucestující byli naštěstí velmi pohodoví a výjimečně se nedožadovali konverzace a informací odkud jsme a jestli jsme křesťani. Chmury jsem se střídavými úspěchy zaháněl poslechem české hudby (DVA) a čtením maďarské knihy (Kniha pamětí). Moc to teda nepomohlo, nakonec jsem stejně skončil u toho neuvěřitelně zajímavého líčení politického vývoje po rozdělení Indie od Patricka Frenche. A četl jsem si o těch masakrech a korupci a zlovolnosti, po očku sledoval, jak všichni okolo úplně suverénně vyhazují každý kelímek a každý alobal z okna na to největší smetiště na téhle planetě, potichu zuřil a nenáviděl všechny Indy a vůbec celou tu posranou Indii.

Čtvrtek večer

V hotelu Kukie´s Holiday Inn nás přivítala prázdná recepce a ve vedlejším baráčku modlící se pan recepční. Měl to nadlouho. Nad recepcí nápis, že každý cizinec musí předložit dvě fotokopie pasu a víza. Beru pasy a jdu hledat xerox...

Co ještě, co ještě???