V úterý jsme si kolektivně přivstali, protože jsme zjistili, že ve starém kině Maratha Mandir kousek od nádraží Mumbai Central, pořád ještě dávají asi nejúspěšnější bollywoodský film Dilwale Dulhania Le Jayenge, což jsem kdysi do festivalového programu přeložil jako Statečné srdce získá nevěstu. Tahle každodenní projekce od 11.30 už má určitě zápis v Guinessově knize rekordů, protože ten film promítají nepřetržitě už 15 let! Vyšisovaný billboard na průčelí kina sice hlásí, že The longest running film in the history of Indian Cinema celebrate 750 weeks of love, ale ve skutečnosti jsme byli na projekci těsně před výročím 800. týdne. O ničem podobném jsem nikdy neslyšel. Před kinem fronta, krásný starý sál sice nebyl plný, ale nějakých dvě stě diváků tam bylo, a i když jsme pojali podezření, že se jedná o nějakou školní výpravu, pamatuji se, že když jsme na stejném filmu byli v tom samém kině před pěti lety, také nebylo prázdno. Všichni jsme ten film samozřejmě viděli už několikrát, měli jsme proto trochu obavy, jestli nás to ještě bude bavit, ale zbytečně – tenhle snímek nestárne, asi se tenkrát stal nějaký zázrak a rodině Choprovic se podařilo natočit něco jako dokonalý film. Je v něm všechno, co má správný (a nejen bollywoodský) film mít, nic nechybí, nic nepřebývá (první pusa na tvář padne ve 120. minutě a tím to hasne), nejsou tam žádná hluchá místa, věci se spíše dějou, než že by se o nich kecalo, vidíme třicetiletého Shah Rukha ve vrcholné formě, kde bez mrknutí oka střídá polohu krasavce, tanečníka, akčního hrdiny a hlavně skvělého komika. I Kajol v roli oné nevěsty má dokonalý šarm, který ovšem neváhá shodit např. v opilecké taneční scéně, z její krásy člověka mrazí a když se poprvé zjevila na plátně (první záběr na ni je velký detail jejích očí), kino začalo freneticky ječet a pískat. Taky jsme si během těch tří a něco hodin zafandili, byl to úplně opojný pocit sledovat příběh, který úplně přepsal dějiny Bollywoodu a díky tomu, že se odehrával v indické rodině žijící v Londýně, film dokonale zarezonoval i v indické diaspoře a Bollywood tak poprvé masově pronikl i za hranice Indie. Mohl bych o tom psát ještě hodiny a hodiny, ale chybu bych na něm nenašel (možná akorát ten nemožný Shah Rukhův účes, no jo, to jsou ty šílený devadesátý léta), ale jestli jste ho neviděli, tak vám ho nemá cenu popisovat, spíš se na něj někdy mrkněte, třeba ho budeme dávat zase někdy na festivalu, po včerejšku jsem přesvědčen, že teda spíš určitě.

Po parádním kině jsme si dali parádní oběd, jihoindické thali se spoustou mističek, a pak už jsme s Mílou chvátali na schůzku se Sridharem, režisérem, organizátorem festivalu Kashish a spoluzakladatelem první organizace podporující gaye Hum Safar. Nejdřív jsme natáčeli dlouhý rozhovor pro Qéčko (někdy mě ti ukecaní Indové, co vám furt skáčou do řeči a většinou moc neposlouchají, co říkáte, štvou, ale pro potřeby interview je to v pořádku:), pak jsme šli na pivo a kecali jsme o všem možném, mě třeba hrozně zajímá zdejší fenomén transsexuálů, který se zde vyvinul ve speciální kastu, říkají si hijras [hidžry] a chodí ponejvíce ve vlacích a žebrají, snad se mi o nich podaří taky něco natočit, prý mají ale zakázáno dělat rozhovory. Tak uvidíme.