Vítejte na nejjižnějším cípu Indie, v Kanniyakumari. Zdejšímu mysu se též říká Cape Comorin, a když na něm stanete, vlevo šplouchá Bengálský záliv, vpravo Arabské moře a vpředu před vámi Indický oceán, jehož vlny neruší nic až do Antarktidy na druhé straně. Byl jsem tu už kdysi před 14 lety, a jak už to se vzpomínkami bývá, všechno je jinak. Obvykle se na svou paměť mohu plně spolehnout, ale když se tu tak ponořím do těch prchavých útržků, mám pocit, jako bych byl někde úplně jinde, což se snadno může stát s městem nebo křižovatkou, ale těžko s takhle unikátním místem. Kromě čtyřicetimetrové sochy tamilského básníka Tiruvalluvara, kterou zde postavili v roce 2000 (Lonely Planet jí přezdívá „indická Socha svobody“), přibylo množství nových (a přepychových) hotelů a na nové růžové nádraží vede vlak (tehdy koleje končily ve dvacet kilometrů vzdáleném Nagercoilu). Byť je to poutní místo a turistická destinace, lze na tom zřetelně pozorovat, jak se Indie mění, jak se rozvíjí a bohatne. Možná ovšem na zdejším stavebním boomu bude mít „zásluhu“ i ničivá vlna tsunami, která se sem přiřítila 26. prosince 2004 – to jsme zrovna seděli v pákistánském vlaku z Karachi do Lahore a dostával od táty esemesky s průběžně se zvyšujícími počty obětí. Nicméně dnes to kromě dost strašného (ale naštěstí malého) pomníku nepřipomíná vůbec nic. 

Matně si pamatuju, že Gandhího muzeum byla určitě obyčejná střízlivá budova a ne fialový obří dort ve tvaru mimozemské rakety. I když ten fór s dírou ve stropě, kterou dopadne pruh slunce na Gandhího oltářík uprostřed uvnitř každý rok 2. října na jeho narozeniny, už obsahoval taky. 

Ale pamatuji si to zde takové prázdnější, opuštěnější. Teď je to opravdu půvabné městečko s trajektem na malé ostrůvky vzdálených 400 metrů (tam stojí ta socha, ale my byli na tom vedlejším, kde je památník Swamiho Vivekanandy, chlapíka, co tu na té skále tři dny na vánoce 1892 meditoval a pak odjel do Ameriky), s tržištěm mušlí okolo malých plážiček, kde se nedá koupat, ale rituálně pocachtat, to jo, tržištěm všeho ostatního v centru okolo chrámu Kumari Amman (hned vedle něj bydlíme a – ó, jaké štěstí, máme na pokoji s výhledem na moře i televizi! A dnes běží záznam toho udílení Filmfare Awards!) a samozřejmě pár dobrých restaurací se skvělým mealsem a masala dosou, to jsme si po Trivandrumu spravili chuť a dokonce i jeden Idly Shop, ten nás ráno zachránil, jinde idly neměli. Včera jsme totiž přijeli za soumraku po tříhodinové příjemné cestě přeplněným busem, ta příroda okolo je fakt nádherná, ani jsem si nedokázal soustředěně číst, ubytovali jsme se a vyrazili hned k moři, došli jsme na písek, před námi už jen pár skalisek a oceán, dál už jsme nemohli, byli jsme na samém konci a zrovna vrcholil příliv, moře se od Antarktidy hrnulo k nám, ale dál už taky nemohlo, jen nám olízlo prsty na noze, možná ani to ne. Byli jsme tam a čuměli na sebe, čuměli do dálky.

Zkrátka se nám tu líbí.

Večer jsme se šli projít, samozřejmě jsme zabloudili ve spleti uliček a opět se stali figuranty v kulisách indického soukromo-veřejného života, chodili okolo těch otevřených příbytků a stydlivě nahlíželi do obýváků a ložnic a předsíní a kuchyní, občas se báli, že omylem skončíme u někoho doma až cesta dál nepovede, ale došli jsme zase k moři a k open-air kostelu, kde se zrovna sloužila mše (zdálky to vypadalo na nějaký hodně živý hinduistický rituál), všechno barevně blikalo, všechny možné symboly křesťanství vyvedené z blikajících neónů, no taky nádhera, jak si to pochmurné, umrlčí a sychravé křesťanství umějí pěkně rozjásat, jsou zkrátka jiné povahy.

Při návratu pár piv v baru nějakého hotelu, pivo Kingfisher Extra Strong, drahé (Rs. 120) ale studené, neustále vypadával proud, ale byla to legrace a do toho mi pak přišla esemeska, že se začaly vyhlašovat ty nominace, ale na konec jsme nevydrželi, to už jsme šli spát. Takže o třinácti nominacích pro Pouta jsem se dověděl až ráno, brzo ráno, vstávali jsme na východ slunce před šestou a nebyli jsme sami, napadlo to dalších několik stovek indických turistů, vycházelo slunce na téhle výspě a já měl radost, že se drobnému uznání dostalo všem těm, kteří na filmu pracovali (tím, že byly oceněny všechny disciplíny to beru jako ocenění všech složek, tedy i těch členů štábu, jejichž jména na ceremonii nepadaly), doufám, že i pro ně bylo příjemné na tom filmu dělat, tak jako pro mě, i když to tak mnohdy nutně nevypadalo, což už tak chodí :-) Takže děkuju a držím všem palce i do finále.

V nadraznim kine cekaji, az zacne nemy film bratri Lumieru...