V pondělí jsme došli na to nádraží, kde končí koleje, já jsem zaplatil svou první pokutu za kouření, když na pustý perón vystoupil z prázdného vlaku policajt a dožadoval se dvou stovek a abych s ním šel někam pro potvrzení – dvě stovky jsem mu dal, ale nikam jsem s ním nešel, ještě by mi to ujelo, bylo vidět, že není zvyklý na to, že mu někdo odporuje, ale nakonec to vzdal a já si na něj od té doby občas vzpomenu a říkám si, jestli se zachoval jako správný úplatný policista a peníze si nechal nebo je odevzdal do erární kasy, aby bylo na nové cedule Zákaz kouření. Bengalurským expresem jsme dojeli po třech hodinách do Varkaly, kde mělo být nějaké to koupání v moři a tak. Bylo. Celkem hezká pláž pod příkrým útesem, na kterém bylo podél cestičky naskládáno neuvěřitelné množství restaurací a obchodů a všude samí běloši (a to jsme přijeli po sezóně), byly jich snad tisíce a všichni byli na dovolené, někteří i s dětmi, jednu dodávku s německou značkou jsme dokonce spatřili, jak ji tam dostali, fakt netuším. Indická menšina se zdatně snažila udělat ten dojem ještě nesnesitelnější, svině taxikáři účtující si za 4 km mezi městem a pláží shodně nehorázných 70 rupií, všude neodbytní naháněči, snažící se dohodit nám nějaký nocleh s vidinou provize, vrcholné číslo předvedl ráno týpek, který chtěl sedm pětek za noviny (Times of India, ne Wall Street Journal). Záhy bylo celkem jasno, a i když jsme si předplatili dvě noci, raději jsme čtyři stovky obětovali, Míla se ráno naposledy ošplouch v móři a zdrhali jsme pryč.

Ve vlaku do Kochi (přejmenovaný Cochin) jsme jeli pár stanic se studentama inženýrství, nic jiného tady nikdo nestuduje, byli hrozně zvědaví, tady se moc na nějaké to soukromí nehraje, takže hned kolik nám je, jak se jmenujeme, odkud jsme, jestli jsme ženatí, jestli jsme křesťani a tak podobně, nejkouzelnější dialog byl: „What´s your job?“, „I work for television“, „Repairing?“. Musel jsem se smát a to, že ty televize, pro které pracuju, by potřebovaly opravdu hodně opravit, jsem jim už radši nevysvětloval. Klasicky se pochvalně zmiňovali o naší bílé pleti, hrozně se jim to líbí, což vůbec nechápu, vždyť vypadáme jako nemocní, zapadlé oči a kyselé výrazy, člověk prostě asi vždycky chce to, co sám nemá. 

Byli milí a vystupovali stanici před Kottayamem, kde, jak jsem byl Mílou upozorněn, se odehrává God of Small Things (Bůh maličkostí) od Arundhati Roy, asi nejznámější indický román posledních dvaceti let, a já jsem to dodnes nečetl a strašně se tedy stydím a slibuji, že to napravím. Ještě v Kollamu jsem na nádraží vyběhl do trafiky a koupil si noviny a v programu kin viděl asi pětkrát, že hrajou ten tamilský hit o robotovi Enthiran, ale když jsme si pak koupili noviny s programem kin v Kochi, tak jsme byli zklamaní, protože tady to nehrajou. Tak se asi nebudu moct frajeřit na Facebooku, kde je to teď velký hit, ale to bude možná i tou sestříhanou ukázkou a ruským dabingem, jinak se všichni tváří, že je to fakt nejlepší tamilský film.

Kochi, respektive Ernakulam, což je přístav na pevnině, kde jsme se ubytovali a odkud se do Fort Kochi teprve musíme dostat přívozem, se tváří velmi poklidně a příjemně, jdeme to prozkoumat.