Cesty

Indie - 10.01.2011

V pátek jsme měli poslední schůzku kvůlivá Bollywoodu, bylo to v Café Coffee Day pro změnu opět v Andheri, paní byla z opravdu velké firmy a taky to dávala patřičně najevo, veškerý hovor se točil okolo byznysu a peněz, dost složitě jsme jí museli vysvětlovat, že nás neplatí spolková vláda jako...
Indie - 10.01.2011

V pátek jsme měli poslední schůzku kvůlivá Bollywoodu, bylo to v Café Coffee Day pro změnu opět v Andheri, paní byla z opravdu velké firmy a taky to dávala patřičně najevo, veškerý hovor se točil okolo byznysu a peněz, dost složitě jsme jí museli vysvětlovat, že nás neplatí spolková vláda jako festival Bollywood and beyond ve Stuttgartu, že jsme vlastně taková partička nadšenců, co to mají jako své hobby, že lístek do kina je u nás skoro levnější než tady a když se dozvěděla, že Praha má milión a půl obyvatel, tak se smála ještě několik minut a my se tvářili důstojně jak chudí příbuzní ze Spišské Nové Vsi. Všechno jsme to podstupovali vlastně kvůli jedinému dobrému filmu, na který má ta firma práva, ale který strašně strašně moc chceme, dopadlo to po dvou hodinách vlastně docela nadějně, tak snad to klapne. Marianka už byla vycheckoutovaná z hotelu, bágl měla na recepci, tak jsme se vrátili na jih, šli na pivo a pak na večeři do té nejlepší restaurace široko daleko Anubhav, Míla tvrdí, že ten pán za kasou vypadá jako Karan Johar a furt se na něj culí, no já nevím, ale vaří tam dobře. Tentokrát jsem se ovšem trochu napálil, dal jsem si nějakou jejich „special sabzi“ (zeleninu), ale bylo to nějak spíš nasladko a posypané ananasem, prostě nic pro mě, jídlo které nepálí, tak přece ani nemá cenu jíst, ale přikusoval jsem k tomu aspoň zelenou chilli papričku, tak to nějak šlo. Od třičtvrtě na deset dávali v Erosu tu Jessicu, bylo samozřejmě narváno, ve frontě na lístky se spolučekající obávali, jestli si náhodou nemyslíme, že to je English movie a jestli rozumíme hindsky a jestlipak víme, že je to podle skutečné události. Věděli jsme, protože přece čteme Times of India. Trochu jsme byli zvědaví, jak si sekuriťáci poradí s Mariančiným báglem, byli teda maličko zaskočení, ale profesionálně ho otevřeli, zaštrachali si jako v každé kabelce, kterou tam kontrolují, a bylo. Zase jsme propásli hymnu a navlíkli jsme si bundy, protože v klimatizovaném sále bylo jako obvykle asi deset stupňů.

Film No One Killed Jessica (trailer zde) měl velmi dobré recenze a je to skutečně v mnoha ohledech mimořádný film, ale já si s ním pořád nějak nevím rady. Celkem věrně a přesvědčivě popisuje skutečnou vraždu, k níž došlo v nočním klubu v Dillí před 12 lety – sympatická modelka tehdy obsluhovala na baru a ke konci směny odmítla obsloužit trojici mladíků. Jeden z nich vytáhl pistoli a chladnokrevně ji zastřelil. Protože to však byl syn vlivného a bohatého poslance, jehož spolupracovníci začali okamžitě zametat stopy a ovlivňovat očité svědky, soud ho v procesu o několik let později osvobodil. To vše se odehraje během první poloviny filmu a napínavý děj sledujeme především očima mladší sestry zavražděné Jessiky (Vidya Balan), která se ze všech sil snaží domoci spravedlnosti. Problematická je ovšem druhá půlka filmu, kdy se do děje vloží neohrožená televizní reportérka (Rani Mukherjee). Nejprve pomocí investigativních metod zpochybní falešné důkazy a křivá svědectví, aby posléze rozpoutala celonárodní kampaň Spravedlnost pro Jessiku, jež vyvrcholí svíčkovým průvodem v centru Dillí a obnovením procesu, v němž je vrah konečně odsouzen na doživotí. Z dostupných pramenů se dá zjistit, že to celé tak skutečně bylo, děj ovšem postupně slábne a přenechává místo emocím, které jsou navíc mnohdy bičovány scénami za hranicí kýče, a já jsem se nemohl ubránit pocitu, že mnou někdo manipuluje. Zneužití televizní obrazovky „pro dobrou věc“ známe samozřejmě i od nás, ale mně v uších stále zněla slova reportérčina šéfa, že novinařina a aktivismus spolu nejdou dohromady. Plusem je celkem nečekaně civilní a provokativně drsné ztvárnění postavy novinářky – Rani jsem v takovéhle roli ještě neviděl a jejích cca 500 sprostých nadávek v průběhu celého filmu je na indické poměry něčím nevídaným. Však také měla několikrát potlesk na otevřeném plátně. Řekl bych, že ten film je jistě důležitý a může vlít trochu optimismu do žil obyčejných Indů, frustrovaných nekonečným společenským marasmem a monstrózní korupcí, ale zároveň si tvůrci sami pod sebou podřezali větev ukázkou z filmu Rang De Basanti, který operuje s podobnými tématy a výbušnou atmosférou, jeho kvalit však bohužel nedosahuje.

Film skončil dvacet minut po půlnoci a my jsme vyprovodili Marianku na nádraží, odkud odjela na letiště. Ve vagónu pro ženy jezdí po půlnoci pro jistotu policisté, tak snad tenhle nebyl zrovna ta zkorumpovaná násilnická svině, jimiž se to bohužel nejen v bollywoodských filmech jen hemží.

V sobotu jsme vyrazili do Bandry na rozhovor s majitelkami toho Azaad Bazaaru, holky byly milé a celá akce předčila mé očekávání, povídaly o všem možném, zejména o stěžejním tématu v gay komunitě a sice nechvalně známém paragrafu 377, který zde zavedli před více než 150 lety puritánští Britové a kde se doslova píše, že potrestán až deseti lety vězení bude každý, kdo provozuje pohlavní styk „proti přírodě“, a který slouží zejména k vydírání a zastrašování. Použít by se dal samozřejmě i proti heterosexuálům, protože dikce viktoriánské morálky je neúprosná a za přirozený styk považuje pouze ten vaginální. Celá ta věc je neskonale trapná a ponižuje Indii na úroveň nějaké zaostalé a rigidní země, jíž ovšem sama být přece nechce. Už minimálně patnáct let se aktivisté snaží ten zákon zrušit, ale tady prostě všechno trvá tak strašně dlouho... Naděje svitla předloni 2.7., kdy Vrchní soud v Dillí vydal naprosto překvapivý rozsudek, který praví, že za dobrovolný sex mezi dospělými v soukromí nemůže být nikdo trestán, je to však pouze první vlaštovka, první vyhraná bitva, zákon jako takový dosud zrušen nebyl. Tak jsme si od holek koupili trička s přeškrtnutým číslem 377 a šli jsme na návštěvu k našemu kamarádovi Eltonovi, kterého jsme potkali před pěti lety v Hyderabádu, a který se mezitím přestěhoval do Bombaje a uchytil se jako maskér a vizážista u filmu a reklam. Vzali jsme s sebou i dvě flašky červeného z násických vinic, bylo docela dobré, ale znalci by mi jistě řekli, že tomu houby rozumím.

Večer jsme šli na party do klubu za rohem od našeho hotelu, bylo tam úplně narváno a bollywoodské songy střídala nějaká nesnesitelná popina (prý Lady Gaga – aha), indickou vodku jsme zapíjeli indickým Tuborgem a k našemu překvapení se v půl druhé rozsvítilo, hudba skončila a byl konec a hybaj domů. No tak jo, co se dá dělat, ani pořádně pařit tady neuměj.

Neděle ve znamení kocoviny, která je po místním chlastu přece jen trochu střepinovitější, ale nezaháleli jsme, přecpali se thalim a vzhůru do Muzea Prince z Walesu, pardon – místní nacionalisté si samozřejmě vymohli přejmenování na Muzeum Chatrapatiho Shivajiho. Já tedy nejsem úplně muzejní typ a tady mě notabene naštvali hnedka u vchodu, museli jsme samozřejmě povinně odložit bágl do úschovny, ale nesmělo v něm zůstat nic cenného, kamera ani pas, aby se to náhodou neztratilo, že, takže jsem v nedobrém rozpoložení vyběhl nahoru do Galerie Sira Ratana Taty a tam jsem trucoval, nebo se spíš uklidňoval, na lavici před nějakou příšernou krajinkou nazvanou příznačně Landscape od nějakého J. Grimmera. Stejně jediné, co mě v tom baráku zajímalo, byly fotky E. Hoppého, které tento mnichovský bankéř a fotograf pořídil po své cestě Indií v roce 1929. Pozval ho sem asi nejslavnější indický básník Rabindranath Tagore (v české transkripci bůhvíproč Thákur, ach ti naši jazykozpytci – někdy by udělali nejlíp, kdyby nedělali nic) a opravdu precizně vyvedená výstava prezentuje Hoppého fotografie z tehdejší Bombaje a z Tagorova ašrámu v Santiniketanu. Opět bylo strašně vtipné dívat se na ty prázdné ulice, nikde žádný ruch a frmol a když už je na fotce deset diváků kriketového mače, nese název „Crowd watching cricket game“ (Dav sleduje zápas v kriketu). Život tu musel být asi o poznání snesitelnější než dnes. Ale včera byla vlastně neděle, takže to skoro připomínalo to Hoppého vyprázdněné město, skoro všude bylo zavřeno a prázdné ulice byly okupovány partami kluků s pálkami a bombili kriket, míčky se odrážely od chodců a zaparkovaných aut, ale beztak to bylo jaksi daleko příjemnější než ten pouliční masakr všedního dne.  

Zpět na přehled

Nahoru