Středa:

V Ernakulamu se sedne na ferry a okolo vojenského přístavu na ostrově Willingdon se během deseti patnácti minut dopluje do jetty Fort Cochin. Abych řekl pravdu, představoval jsem si to trochu rušnější, je to jako takový výlet do Lysé nad Labem.

Byli jsme tam notabene po poledni, což ještě podtrhovalo ospalou atmosféru poloprázdných rozpálených uliček a moc pěkného nábřeží, kde zdejší rybáři používají ke své práci čínské rybářské sítě, prý už někdy od 15. století. 

Z té doby je tu také kostel sv. Františka, asi nejstarší evropská budova široko daleko, kam se uložil k poslednímu odpočinku mořeplavec Vasco da Gama a poležel si tu celých čtrnáct let, než ho odvezli zpátky do rodného Portugalska. 

Tak jsme si to všechno obhlídli, pomíjeli se se skupinkami turistů, dali si masala dosu v lidovém stravovacím podniku a hurá zpátky do civilizace. Měli jsme zálusk na představení tance kathakali v See India Foundation, což zní trochu strašidelně, ale vyklubal se z toho kvalitní kulturní zážitek. Stranou od hlavní ulice v takové velké boudě sedělo asi patnáct kulturychtivých bělochů a celou performanci obstarávala čtveřice účinkujících. Brýlatá paní s legrační angličtinou prodávala vstupenky a poté během představení vysvětlovala děj a jednotlivé figury, kníratý bubeník hrál paličkami na buben, režisér a doyen souboru P.K.Deva, který prý tohle představení hraje denně už od roku 1969, předvedl na úvod rozcvičku (oči a rty do všech stran) a pak základní pohyby, které se hodí při sledování děje, který doprovázel na hodně hlasitě řinčivé činelky. Hranou pasáž představení tvořil kratičký výsek z Mahabharaty, o tom, jak jde Bhima lesem, co všechno vidí a poté vyslídí zlého démona, kterému dá na frak. Kdysi to trvávalo celou noc, to se to ještě hrávalo v chrámech, dnes trvá originální představení někde na vesnici nějaké čtyři hodiny, nám to bytové divadlo zkrátilo na příjemnou hodinu a něco. Bhímu hrál takový tlustý pán, který se vleže líčil na pódiu už hodinu před začátkem, respektive nechal se líčit, ona ta maska je teda opravdu pracná, pan maskér dokonce vysvětloval, z čeho se dělají ty barvy (z kokosového oleje samozřejmě, posléze jsme se dozvěděli i to, že v malajalamštině „kera“ znamená kokosová palma a „la“ země, ten stát, kde se nacházíme, se jmenuje Kerala, kdyby to někdo nepostřehl). Chlapík hrál výtečně, aspoň pokud jsem schopen posoudit, mimiku měl velmi výraznou a bylo vidět, že je to celkem fyzicky náročné a nefláká to. Bylo to hodně působivé, ta synchronizace nezvyklých pohybů s místy až hypnotickým rytmem bubnu a ohlušujícím řinkotem činelků... musel to být úlet poddávat se tomu celou noc. Ale i ta instantní turistická verze s vysvětlivkami stála za to a pocit, že se tomu věnuje ještě pár lidí, kteří nedělají nic jiného a předvádějí to v takhle skromných podmínkách, mě až dojal. 

Pak jsme šli samozřejmě radostně na pivo do podniku, který jsme si oblíbili večer předtím, tentokrát už měli Kingfishera a my se tam zakecali s partičkou mladých muslimů ze severu Keraly, byla s nima legrace a trochu jsme se picli.
V noci byla bouřka a strašně pršelo.