Nedopovídal jsem ještě celkem důležitou situaci z nedělního večera, možná to vemu trochu zeširoka, ale píšu to ve vlaku do Puny, času dost. Asi před dvěma lety přijel na náš bollywoodský festival berlínský kurátor a experimentální filmař Bernd, který přivezl kolekci studentských krátkých filmů, promítal je v Evaldu a většinou vznikly na India Film and Television Institute právě v Pune. Je to sympatický chlapík a byli jsme rádi, že jsme náš program oživili něčím takovým, své diváky si to našlo. Berndovi se v Praze taky líbilo, odtamtud prý jel na festival Schnitt do Bernu a strašně ho to otrávilo, Švýcaři se nedali zahanbit a dostáli své pověsti neobyčejně vřelého a pohostinného národa, který navíc mluví tak krásně srozumitelnou němčinou, prostě se tam tak nějak plácal sám a vzpomínal s láskou na Prahu. Později jsme od něj dostali mail, že už s těmi indickými filmy končí, že chce dělat něco jiného a ať se máme fajn. Nicméně když jsem teď v tý Bombaji a na festival myslím 15 hodin denně, nedalo mi to a poslal jsem mu takového neutrálního maila – jakože zdravím z Bombaje a že mu přeju vše nej do nula jedenáct a kdyby měl náhodou třeba ještě nějaké ty kontakty třeba v Pune, rád bych toho využil. Odpověď přišla téměř okamžitě a Bernd mě zdravil – taky z Bombaje! A že prý tady pracuje a že můžeme jít na kafe. No jasně, proč ne. Nakonec jsme se sešli právě v neděli v podvečer v kavárně Mocha, což je taková drahá příšernost, kam jsme byli původně nalákáni wifinou zdarma a kuřáckým koutkem. Už na ni ale začínám dost zanevírat, nejdřív mi tam přestal fungovat ten net a včera se objevilo nové nařízení, že do kuřáckého koutku se od nynějška nesmí servírovat jídlo ani nápoje, no prostě haluz. Bernd dokonce tvrdí, že tam je nejhorší obsluha na světě (sic! – to fakt řekl), no nevim, já už v Indii zažil podstatně neuvěřitelnější věci, než že si tě někdo hodinu nevšimne, ti sympatičtí kluci jsou sice zmatení, ale aspoň se snaží. Důvody, proč tam jít, jsou dva: výhodná poloha blízko nádraží Churchgate a každý to zná, včetně bělokožců.

Dali jsme si s Berndem oba preso dopio a kecali o těch posledních dvou letech, kam nás vítr zavál a co u nás nového. Vzpomněl si, že jsem tenkrát chystal nějaký film (ano, muselo to být cca dva měsíce před začátkem natáčení Pout), probírali jsme co on, že pracoval pro nějakou německou televizi, která zkrachovala a protože byl v tu chvíli zrovna na dovolené v Bombaji, tak tu už zůstal a kamarád mu nabídl dělat marketing v jeho firmě, která natáčí reklamy. Přeskočím teď asi dvě hodiny konverzace, nakonec se omlouval, že už bude muset jít, že je domluven se svými přáteli, kteří – zatvářil se omluvně – sedí zrovna na střeše hotelu Intercontinetal kousek odsud na Marine Drives a jestli nechci jít s ním. Já jsem samozřejmě pro každou špatnost a navíc chorobně zvědavý, takže jsem souhlasil. Chvilku jsme dumali, jestli nás tam pustí v sandálech, někde s tím může být problém, ale jak se ukázalo, nebyl. Jen security check probíhal skoro jako na letišti včetně batohu do skeneru. Vyjeli jsme výtahem nahoru a na střeše je skutečně luxusní restaurace Dome, plus ještě bazén a fitko. Překrásný výhled na osvětlené mrakodrapy a reflektory aut na nábřeží pod námi. Zřejmě nejdražší a nejluxusnější podnik, který jsem kdy v Indii navštívil.       

Dal jsme si pivo (zas taková darda to nebyla, asi 250 rupek = 120 kaček a stejně jsem to pak neplatil) a seznámil jsem se s Berndovou spolužačkou ze školy, jejíž jméno jsem úspěšně zapomněl a s jejím kamarádem nebo přítelem Markusem. Ona tu byla dva roky, pracovala pro nějakou neziskovku a učila na škole ve slumu (v tom slavném Dharavi), pak i na univerzitě, kde, jak jsem vyrozuměl, promítala studentům německé filmy nějak spjaté s historií, např. Baader-Meinhof Komplex. Za několik dní odjíždí zpátky do Německa a byla z toho celá nostalgická. On pracuje pro nějakou firmu, která tu prodává hi-tech vymoženosti, je v Indii už tři roky. Začala velmi zvláštní až bizarní debata, kde jsme si vzájemně sdělovali zkušenosti s pobytem v Indii – od počátku bylo jasné, že zejména Markus je ke všemu tady hrozně skeptický a všechno poměřuje evropskou, ba co víc – německou mentalitou. Vše, co říkal, bylo racionální a logické, jakákoli citová vazba k tomu neuvěřitelnému způsobu života zdejších lidí však chyběla, spíš se ke všemu stavěl sarkasticky a negativně. Nejprve mě rozboural hláškou, že odmítá chodit do kina, protože tam mají špinavé sedačky a diváci během představení řvou. Při debatě o slumech prohlásil, že prostě není udržitelné, aby se dvacetimilionové město považovalo za světovou metropoli, když přitom polovina jeho obyvatel nemá kanalizaci a kadí každé ráno někde venku. Že není možné, aby se ve slumu, který je v bezprostřední blízkosti mezinárodního letiště, ve 21. století ručně zpracovávaly např. kůže pomocí vysoce toxických chemikálií. Že samotné to letiště okupuje několik set až tisíc lidí bez domova a úřady to tak nechávají být, protože „nemají kam jít“. Na střeše pětihvězdičkového hotelu probíhala vzrušená diskuse (tak nějak ale německy vzrušená) o budoucnosti Dharavi – místní úřady tvrdí, že do deseti let ten slum zanikne, protože půdu prodají soukromým developerům a ti budou mít povinnost jejím obyvatelům nabídnout důstojné náhradní bydlení. Ze zkušenosti je však jasné, že se tak nestane a i když někdy v minulosti developeři toto udělali, slummeři prostě byty prodali nebo pronajali, protože jinak žít nechtějí, neumějí nebo v nich právě nemohou provozovat svou živnost, na které jsou závislí. Je to začarovaný kruh, který se nepodaří nikomu rozetnout, protože indická společnost žije ve stavu jakési permanentní anarchie, kde sice existuje enormní počet zákazů a pravidel, ale nikdo je nedodržuje a nevymáhá, jsou používány nahodile k potrestání toho, kdo zrovna někomu vadí. Metaforou k tomu může být dopravní provoz, který je naprosto chaotický a přestože člověk vidí za den několik set situací, které neskončí nehodou jen zázrakem, ročně umírá na silnicích 150 000 lidí. Politiku zde provozují vyvolené rodinné klany, které ji berou jen jako prostředek k závratnému obohacení a k dispozici mají krotká média a zkorumpovanou policii a justici. A všeobecnou apatii a lhostejnost. Obyčejní Indové nechodí volit, protože je to příliš složité a nemají na to čas, většinu volebních výsledků tvoří hlasy nejchudší nevzdělané spodiny, kterou vždy před volbami přijede zagitovat mašinerie té či které partaje, něco naslibuje a nic pak nesplní a jede se dál a ty veřejné záchody jediné široko daleko pak staví nějaká nezisková organizace, nikoli vláda. Ta se stará tak maximálně o rozdmýchávání nacionálních vášní vůči Pákistánu, aby bylo koho obviňovat a utahovat kohoutky téhle falešné demokracie...

Uf!

Bohužel jsem byl nucen přiznat, že má v mnohém pravdu a to nepatřím k těm, kteří by chtěli, aby to tu vypadalo jako v Německu. Daleko větší váhu soukromě přikládám vlivu náboženského systému, který se zde v průběhu staletí podařilo vybudovat, a který člověka přímo demotivuje k tomu, aby se o něco snažil nebo něco měnil. Průměrný Ind je pod tak silným tlakem všelijakých zvyklostí a tradic a doslova v okovech neuvěřitelně vlivné a početné rodiny, že jakýkoli odpor ke všeobecným konvencím je zde zašlapán přímo v zárodku nebo následně velmi krutě potrestán.

Byť jsme se rozešli v dobrém a u výtahu se vesele shodli, že to, co se tu děje, je pravým opakem nudy, měl jsem z toho hovoru chmuru ještě dva dny. Ještě cestou vlakem do Pune, když hledám pitomej koš na odpadky deset minut, abych pak bezmocně koukal na to, jak sami indičtí cestující s naprostým klidem hážou úplně cokoli z okna, když jsem pozoroval ty hromady odpadků okolo trati, které se tak nějak lemplovsky a neefektivně snažily likvidovat nějaké party nemotorů (samozřejmě pálením nebo házením do řeky), když jsme přejížděli tu řeku, ve které se jistě dalo kdysi koupat a nyní připomínala akorát odpudivou smrdutou stoku (což nikomu nebrání se v ní dál koupat nebo prát oblečení), když jsem viděl ty zástupy nemohoucích a zmrzačených žebráků, kteří nemají vůbec nic a není šance, že by se zachytili v nějaké záchranné sociální síti, přestože tahle země na to má, o čemž svědčí to gigantické bohatství těch privilegovaných a jejich firem. Hlavou mi běhaly chmurné myšlenky a stejně jako Indiáni byli zničeni alkoholem a střelnými zbraněmi, ale zlikvidovat je musel někdo cizí, tady stačilo přivést průmysl, umělé hmoty a spalovací motor a nádherná země se v rukách samotných jejich obyvatel postupně proměňuje před očima v odpornou žumpu plnou nespravedlnosti, bolesti a ponížení. A to už vůbec nemohu myslet na jejich kruté a brutální zacházení se zvířaty nebo na absenci elementární zdvořilosti, to už jsou jen takové ornamenty. A to vše v ostrém, nejostřejším kontrastu k jejich přátelské povaze, všudypřítomnému úsměvu, až dětinské zvídavosti a dobrosrdečnosti, stoprocentní víře, nevídané náboženské i jiné toleranci, několikatisíciletým dějinám a zřejmě nejbohatší kultuře na světě. Hlava z toho jde kolem a to je asi ten pocit, který člověk zažívá, když je zamilovaný, ano, to je úplně přesně ono a když se mě někdo zeptá, co se s tím dá dělat, aby ten život tady byl o něco snesitelnější a aby ta země nebyla postupně zničena, říkám: „nevím“ nebo „to nejde“. Jsem prostě zamilovaný do strašnýho hajzla. Ale jsem zamilovaný, s tím se nedá hnout.