Ve čtvrtek mě stihnul neobvyklý zážitek, kdy mě cestou do internetové kavárny na rušné ulici v centru Ernakulamu běžným způsobem oslovil muž, asi třicátník, a po těch obvyklých dotazech, na které odpovídáme v průměru padesátkrát denně (your country, your name, your job) přišel ten další obvyklý, are you married, a po zamítavé odpovědi mě začal týpek otevřeně balit (do you like gay sex). Uf, poněkud nečekané. Naštěstí to byl takový ten zdejší knírač obecný, tak jsem nebyl ani v pokušení se s ním nějak hlouběji seznamovat. Ale ta otevřenost mě překvapila a bylo to poprvé, kdy mě tu někdo verbálně balil na ulici. Trochu jsme z toho chytli paranoiu, a když se nám něco podobného stalo o hodinu později, říkali jsme si, jestli ta zdejší komunistická úchylka nezmutovala i do trochu uvolněnějších mravů. Ale to bych kecal, jinak nic takového nepozorujeme, Kerala je opravdu zase trochu jiná než zbytek Indie, už ten jazyk, malajalamština, takové „bmbrlbmbrmbmblmbrlbm“, který má ale spoustu podob a Keralani ze severu se prý jen tak tak dorozumí s obyvatelem jihu. V novinách jsem v souvislosti s blížícím se mistrovstvím v kriketu narazil i na vtip zhruba tohoto znění: „A přestože pálkař odpálil, jak se domníval, do liduprázdného území, jeho míček byl chycen, protože zapomněl, že v každém koutě světa je nějaký Malajalamec!“ (Připomnělo mi to trochu bosenské vtipy, ale fakticky by to sedělo spíš na Poláky, to by ale Poláci museli mít smysl pro humor.) Je tu také neobvykle čisto, na nádražích jsou například odpadkové koše, a kromě obvyklých rozmrdaných ulic a příležitostných smetišť na nejnečekanějších místech to tu s nenávistí k životnímu prostředí nepřehánějí, tak jako jinde. Klima, neuvěřitelně šťavnatě zelená příroda (z okénka vlaku jsou celé hodiny vidět jenom palmy, jenom palmy) a blízkost moře jim v tom pomáhá. Protože jsem vášnivým čtenářem Fotoblogu Jiřího Peňáse na lidovky.cz, velmi často tu na Jirku myslím, jak vede tu svou svatou válku proti všem nepořádným metařům, stejně jako asociálním spoluobčanům, kteří na zem odhazují odpadky a vajgly a neuklízejí psí hovínka a říkám si, jak by se mu tu líbilo, v zemi, kde několik tisíc let házeli banánové listy se zbytkem oběda ven na ulici, okolojdoucí kráva to sežrala a bylo hotovo – a ve 20. století lidi vymysleli plasty. Pro Indii pohroma. A k tomu ještě ty exkrementy, které jsou většinou o poznání větší než ty na Letné (krásnou ukázku své sympatické posedlosti popisuje v posledním Fotoblogu z venčení synova maďarského ohaře právě na Letné) – no, rád bych ho tu někdy potkal :-) Krom toho má po celé Indii spoustu soch, je totiž nápadně podobný (nebo bude) Dr. Ambedkarovi, architektovi indické ústavy původem z nejnižší kasty dalitů, a když se např. v Uttar Pradeshi dostala k moci šéfka dalitské strany Mayawati, nechala mu postavit 15 000 soch. Tahle paní je nyní centrem pozornosti díky malému skandálku – poté, co vystoupila někde z letadla a na červeném koberci ji vítala vládní delegace, její tajemník nebo bodyguard jí asi minutu pucoval boty kapesníkem. Naučil jsem se v téhle souvislosti anglické slovo sycophancy [patolízalství, podlézavost], které dost často používá i Patrick French ve svém Portrétu a zdá se to být vleklou a nevyléčitelnou chorobou indické politiky. Nevím tedy, co je na tom popuzuje, mně by se dost líbilo, kdyby si to Klaus nacvičil třeba s Hájkem, ten by se na to hodil dokonale.

Večer jsme si udělali procházku městem a odkráčeli do kina Kanoos, kde měl dle Googlu v půl sedmé začínat malajalamský film Traffic (trailer ZDE). O začátek jsme přišli, protože cedule nad pokladnou hlásila, že se začíná už v 6.15, ale bylo to tak napínavé a akční, že jsme se rychle dostali do děje, šlo o převoz ledvin z Palakkadu do 150 km vzdáleného Cochinu, bůhvíproč to nešlo helikoptérou, takže nenápadný policista se řítil stodvacítkou (!) obřím autem a kolegové mu pomáhali tím, že všude po cestě zastavovali dopravu, úplně mi to připomnělo Závod míru, jestli si to ještě někdo pamatuje. Ale nic nešlo podle plánu, s ledvinou cestoval na zadním sedadle i chirurg, kterému krátce předtím nějak hráblo, a přejel autem svoji manželku, protože mu byla nevěrná, takže se pokusil celou akci zhatit a do toho jsme sledovali ještě rodinné drama okolo zraněné dívky, která na tu ledvinu čekala, aby jí zachránila život, její otec byl slavný malajalamský herec a na rodinu úplně kašlal, což mu teď dávali všichni sežrat. A spousta jiných paralelních dějů, takže ač to občas působilo trochu legračně, vůbec to nebylo špatné nebo nudné a na konci samozřejmě velký happyend, jak to má být. 

V tom filmu se neuvěřitelně často telefonovalo, skoro pořád tam někdo něco hulákal do mobilu, někdy i rozdělili obraz na dvě půlky, aby na sebe mohli dva herci zahulákat a režisér se nezdržoval nějakým zbytečným stříháním, občas ukázali i detail textové zprávy, což osobně považuju za vrchol špatného řemesla, do filmu už se ale montovat nechci, spíš mi to připomnělo, jaké se v Indii těší oblibě mobilní telefonie, možná spíš už telemanie. Indové telefonují naprosto všude, v kteroukoli hodinu a skoro pořád, v rachotícím vlaku mají mikrofon těsně u úst a něco do něj křičí, pak rychle přiloží reproduktor k uchu a snaží se zaslechnout odpověď, telefonují v kině při filmu i na svatbě při obřadu, a kdyby byl v hinduismu seznam nějakých smrtelných hříchů, nezvednutí hovoru by se asi probojovalo na první místo. Telefonují i ti lidé, kteří bydlí v Bombaji na ulici, boty nemají, ale mobil ano. Někdy je to úplně nesnesitelné, člověk si tak chce něco domluvit pěkně na dištanc mailem nebo textovkou (já totiž telefonování úplně nesnáším), ale oni ne, za vteřinu zavolají a začne se řešit něco, co by spravilo pět slov psanou formou. Zvláštní bývá i ukončení hovoru, to má dvě podoby, buď to prostě típnou, to se stává dost často, já ještě vytvářím nějaké ty rozlučovací fráze a sluchátko je už půl minuty hluché, nebo se naopak musím probojovat přes nekončící vlnobití různých „bye“, „thank you“, „see you“, „bye“, až do úplného zblbnutí. Telefonní číslo zde taky funguje jako identifikační znak, chtějí ho naprosto všude, kam člověk vleze a nemít ho je považováno za nepochopitelnou výstřednost. Tady na jihu, tedy v Karnatace a Kerale, aspoň stačí naškrábat v internetové kavárně svoje číslo do formuláře a zbytek je nezajímá, to na severu, od Bombaje výš, se vyžívají ve fotokopírování pasu a někdy tu fotokopii chtějí ještě podepsat. I v Indii, vlastně zejména v Indii, platí „jiný kraj, jiný mrav“.  

A v pátek další rutinní akce – sbalit se, internet, snídaně, nádraží a přesun vlakem o 200 km severněji do skoro tisíc let starého Calicutu neboli Khozikodu. Díky těm arabským obchodníkům, kteří to tu založili v roce 1034, je to tu převážně muslimské, což jsme už věděli díky těm kámošům z cochinského baru, kteří tak dojemně nenápadně vyzvídali, co si o muslimech myslíme a jestli je nepovažujeme všechny za teroristy. Já jsem řekl, že samozřejmě ne a měl jsem přednášku o euroamerickém pojetí lidských práv, zvláště s ohledem na vztah k ženám, ale vzhledem k tomu, že indičtí muslimové v tomto nejsou ti největší hříšníci a kluci souhlasně přikyvovali, jsem to moc nepřeháněl. Tak tedy Calicut, nevelké, ale rušné město, nejdřív jsme se vyděsili, protože nám asi v pěti hotelech řekli, že mají plno, nakonec jsme se uchytili v celkem snesitelném podniku s přehnaně honosným názvem White Castle Tourist Home a byli jsme se najíst v naprosto perfektní restauraci Paragon, kde kuchař Sumesh Govind nabízel speciality dle receptů Ms. Kunjeebithathy Kombath, takže jsme zaexperimentovali a dali si Nadan Veg Soup, Potato Kombath, Veg Kadai a navrch Spicy Raw Mango Salad a udělali jsme dobře a pálivým jazykem se olizovali až za ušima.