A ještě úplně poslední zážitek z Bombaje – večer před naším odjezdem do Pune jsme byli na promítání ve Francouzském institutu (zde Alliance Francaise), kde pořádali přehlídku „Cannes in Mumbai“, nešlo však o cizí filmy, ale indické snímky, které se za posledních dvacet třicet let kvalifikovaly do nějakého canneského oficiálního programu. My jsme šli na loňský film Udaan (Let), který byl zařazen do sekce Un certain regard. Měli jsme na něj skvělé reference a ty budu také šířit dál, protože ten film je opravdu skvělý a výjimečný a to nejen v kontextu indické kinematografie. Není to absolutně žádný Bollywood, film ukazuje extrémně složitý vztah mezi sedmnáctiletým chlapcem, čerstvě vyhozeným z internátní školy a jeho despotickým otcem, ředitelem továrny v průmyslovém městě Jamshedpur. Po osmi letech, kdy se ani jednou neviděli, se mladý Rohan vrací domů, kde se potkává s malým bráškou, o jehož existenci neměl dosud ani tušení, je donucen říkat otci Sire a místo vysněné literární dráhy musí jít makat do tátovy fabriky a studovat na inženýra. Děj není nijak zvlášť akční, ale napětí udržuje až do poslední chvíle, postavy nejsou černobílé a v některých situacích vykresluje otce dokonce jako nešťastného osamělého člověka, který chce jen dobro pro své děti, všechno je tak nějak uvěřitelné a známé a přitom jsem neměl pocit, že to je jen další film v řadě o chudáčkovi puberťákovi, který to má těžký. Herecké výkony jsou naprosto přesvědčivé, dokonce i ten malý šestiletý kluk hraje úplně profesionálně, žádné rozpaky. Co se ovšem podařilo debutujícímu režisérovi Vikramadityovi Motwanemu vymačkat z rovněž debutujícího dvacetiletého Rajata Barmechy je naprosto mimo mé chápání, obzvlášť proto, že po filmu byli oba přítomni Q& A a klučík je samozřejmě normální tele, na plátně má však obrovské kouzlo a soustředěnost jeho výkonu je ohromující. Však také vyprávěl, že ho režisér (a scénárista v jedné osobě) na dva měsíce někam zavřel, sebral mu mobil a počítač a herec byl opravdu během natáčení izolován od okolního světa, stejně jako postava ve scénáři. Každopádně jsem pak oba pozval do Prahy, Vikramaditya líčil, jak měl propadlý pas a prošvihl tím pádem festivaly ve Varšavě, Pusanu a Minsku, sliboval jsem mu, že Praha je stejně hezčí, tak to třeba klapne. Jinak je tenhle chlapík fakt zajímavej, z jeho neuvěřitelně pestré filmografie, která se rozpíná od psaní scénářů, přes zvuk a kameru až k choreografii mě zaujala zejména jeho práce pomocného režiséra na monstrózním velkofilmu Sanjaye Leely Bhansaliho Devdas, kde prý pracoval s takovým nasazením a vervou, že ho režisér posléze učinil „associated directorem“ (něco jako spolurežisér). Velmi sympatický, civilní, skromný, žádná nafrněná hvězda. Film připravoval sedm let a byl za to paradoxně rád, říkal, že kdyby měl premiéru o pár let dřív, nedostal by se do široké distribuce a hrál by se maximálně v deseti kopiích dopoledne v obyčejných kinech. Dnes už všude vyrostly multiplexy, které si navíc zvykly uváděl i nezávislé filmy, takže ačkoli Udaan de facto komerčně neuspěl, promítal se ve 200 kopiích, což je celkem slušný počet.

Jinak v úterý ráno jsme se přemístili na pár dní do Pune, je tu hlavně FTII (Film and Television Institute of India), taková indická FAMU, kam se chci dneska mrknout, jinak asi nic extra. Hotel National naproti nádraží je krásný barák v koloniálním stylu s velkou zahradou, přesně jak psáno v průvodci, akorát dražší než jsme čekali. Pokoj je temný, bez okna a je tam zima jako v psírně, chyt jsem rýmičku. Taky jsme se šli mrknout k marátskému paláci Shaniwar Wada na inzerovanou light and sound show, ale ta nebyla, protože jsme byli jen dva zájemci a hrajou minimálně pro deset. Cestou zpátky Ganeshův chrám, před kterým se i v tom nejčilejčím ruchu všichni pomodlí, i ti na motorkách, i řidiči autobusů (samozřejmě za jízdy).  Včera ještě kupování lístku na vlak do Bengaluru, zas takový typický horůrek, byly jízdenky už jen na waiting list, ale doporučili nám jít za Departure Commercial Managerem a vysomrovat tzv. „emergency quota“, poslali nás samozřejmě (asi za trest) úplně nesmyslnou cestou přes nějaké sklady a koleje, přestože se tam dalo dojít normálně po silnici, ale nevzdali jsme to a chlápek za zamřížovaným okénkem na nás po vyplnění formuláře jen houknul, ať jsme v pátek v 9.30 v „enquiery window“, takže uvidíme, sem opět patří moje mantra – třeba to klapne. A sehnal jsem konečně pemzu, v což jsem už ani nedoufal a moje rozedraný chodidla taky ne, bylo to v luxusní sámošce a když už jsem byl v nakupovací euforii, koupil jsem si i deodorant Amitabh B. s obrázkem toho nejslavnějšího herce. Ach, jsem zase přešťasten :-)   

P.S. Jak jsme před chvílí zjistili, je dnes celá Pune bez proudu a to zřejmě plánovaně. Prý pokaždé jeden den v týdnu. Takže celé město jede na agregáty a cyber café moc necybrujou. Ještě že v Baristě fachá ta wifina. Zítra ráno vlakem do Bengaluru (21 hodin). Tak zatim.