Cesty

Indie - 15.01.2011

„Mílovi se s laureátem cestovalo docela dobře, ten se jen občas dmul pýchou nebo usínal na vavřínech, jinak prudil jako obvykle.“ 
Indie - 15.01.2011

„Mílovi se s laureátem cestovalo docela dobře, ten se jen občas dmul pýchou nebo usínal na vavřínech, jinak prudil jako obvykle.“ 

Ve čtvrtek jsme si udělali výlet do Film & Television Institut of India (FTII), který letos slaví 50 let od svého založení, prošla jím asi celá řada indických filmařů a na několikaměsíční stáži tam v posledních pár letech bylo i pár famáků. U brány jsme si koupili lístek do Prabhati muzea za nehinduistických 250 rupií, to jsme ještě nevěděli, že to obnáší pár místností s vitrínama plných starého harampádí (staré filmové rekvizity a kostýmy) a fotky z úsvitu dějin indické kinematografie, kdy partička pěti nadšenců založila nejprve v Kohlapuru filmové studio, které po válce zkrachovalo (jako většina z nich), aby posléze v Pune založili onu filmovou školu. Je to příjemné místo, taková jedna dlouhá ulice uprostřed lesa obklopená baráky, v nichž jsou jednotlivé katedry, ateliér, projekce atd., trochu mi to připomínalo takový malý Barrandůvek. Zrovna když jsem si chtěl vyfotit nějakou boudičku s ručně vyvedeným portrétem Andreje Tarkovského, oslovil nás sympatický Francouz Cyril, studuje tam už čtyři roky a vypadal pořád nadšeně.


Pak jsme chytli rikšu a přes celé město se přesunuli do Gandhiho památníku v Agakhanově paláci, kde byl dva roky vězněn poté, co 8. srpna 1942 zveřejnil nekompromisní protibritskou výzvu Quit India! Hned nazítří ho i s manželkou Kasturbou a celou suitou převezli do Pune a uvěznili ho v tomhle luxusně (i když dost neútulně) vyhlížejícím sídle, jež dal v polovině 19. století postavit onen zdejší vládce Aga Khan, aby dal práci místnímu obyvatelstvu a zachránil jej před hladomorem, což se zřejmě povedlo. Týden po internaci umírá Gandhiho celoživotní tajemník a spolupracovník Mahadoebhai Desai – stěžovali si svým věznitelům, že nedostávají noviny a on dostal při té vzrušené debatě infarkt. Úplně tomu rozumím, já být týden bez novin, tak to se mnou taky sekne. O dva roky později umírá již dlouho nemocná Kasturba, oba mají hrobky s popelem v nedaleké zahradě (je tam i část zpopelněného Mahátmy). Jinak expozice zas tak zajímavá není, snůška osobních věcí (kterých skromný Gandhi zas tolik neměl) a neuvěřitelně patetické obrazy, znázorňující boj proti britskému útlaku.


Odtamtud jsme šli pěšky do Koregaon Parku, což by měla být trochu lepší a po večerech i „pařící“ čtvrť, asi jsme nešli těmi správnými ulicemi, ale byli jsme rádi, natrefili jsme aspoň na takovou skoro vesničku, kde si to žilo svým neměstským životem a my si tam dali čaj u roztomilýho dědy. Večer žádný zlobení, nazítří jsme odjížděli a po půl desáté jsme měli mít potvrzenou tu „emergency quotu“, tak jsme šli celkem brzo spát, ale samozřejmě mě pak okolo jedné začaly budit esemesky s průběžným téměř online zpravodajstvím z předávání Cen českých filmových kritiků v Arše. V polospánku jsem tedy pogratuloval Ondřejovi Malému k dvěma oceněním (nejlepší mužský herecký výkon a objev roku), zaradoval se, že kritici ocenili svého kolegu Ondřeje Štindla za scénář a ulevilo se mi, že jsme dostali cenu za nejlepší film a já cenu za režii, protože jinak bych to ještě půl roku poslouchal po hospodách, jak to, že mi to nedali. Sám jsem byl trochu roztrpčen, že si cenu neodnesl Jaromír Kačer za kameru, protože bez něj by ten film dopadl kdovíjak, ale neviděl jsem Kukyho, tak nemůžu moc soudit. Cenu jsem samozřejmě přál i Tomášovi Vtípilovi za hudbu, ale radoval jsem se i z ocenění pro Midi Lidi za Český mír a Tomáš určitě taky, protože to je normální kluk a ví, že těch cen ještě v životě dostane spoustu a že je to příjemné, ale světy se kvůli tomu neboří. Ráno mě ještě čekala smršť gratulací na českém čísle, takže tímto všem děkuju a doufám, že je nezklamu ani příště. (Ne cenou, to je věc hodně nahodilá, spíš dalším filmem, tak to myslím.)

My jsme ráno opravdu vyfasovali dvě palandy ve sleeperu, paní za okýnkem nám to připsala propiskou na jízdenku, ale vyčetla to z kompjútru, tak jsme doufali, že to fakt sedí. Snídaně a honem na nádraží, chvíle čekání na 3. nástupišti, kde na opačné straně dělníci zrovna sbíječkami likvidovali staré pražce, dělnice v mísách na hlavě odnášely suť a další chlápci tahali ručně pomocí provazů pražce nové a umisťovali je pod koleje. Vlak Udyan Express z Mumbaie do Bengaluru přijel skoro přesně, my jsme se hrozně těšili, cestování vlakem je děsná paráda, krajina za zamřížovaným okénkem ubíhá, cestující jedí, klábosí nebo si čtou, uličkou pořád chodí prodejci čaje, různých dobrot a ještě různějších nesmyslů, před spánkem navečer obvykle vypukne zmatek, kdo má kde svou postýlku a kdo jede načerno, v našem kupé to odnesla docela sympatická rodinka, u nichž se zjistilo, že lístek sice mají, ale asi nějaký špatný, nicméně předpokládám, že nakonec podplatili konduktéra a ten je umístil jinde. No a prostě ráno postávat v otevřených dveřích, slunce vychází, palmy se střídají s baráčky, u kolejí posedávají vesničani a vykonávají potřebu, dávat si čaj a bavit se s klukama, co si u umyvadla čistí zuby... neznám mnoho příjemnějších chvil.

Jsme v Bangalore, hlavním městě Karnataky, dorazili jsme dva dny po koncertě Prodigy (možná přijeli i s rodiči), který jsme původně plánovali stihnout, ale když už jsem se na ně nevypravil cca pětkrát v Praze, tak co se tím stresovat v Indii (ale koncert byl prý dle přílohy Deccan Heraldu výtečný a 90 minut hráli samý hitovky). Cestou z nádraží k hotelu vytipovaném v průvodci jsem vzpomínal, jak jsem tu byl kdysi před dvanácti lety a zrovna odsud jsem telefonoval domů, abych se dozvěděl, že jsem toho Plyšového lva za Rychlé pohyby očí opravdu dostal. Dojemný a legrační pocit. Ubytovali se opět blízko nádraží, v hotelu U Adora na S C Road a jdeme se nasnídat. Dobrou chuť.     

Zpět na přehled

Nahoru