Cesty

Indie - 15.02.2011

V Khozikode jsme měli nakonec nejvýraznější ty kulinářské zážitky než kterékoli jiné, přímo naproti hotelu jsme otestovali jídelnu, kde měli asi tu nejlepší masala dosu, kterou jsme kdy jedli, tak jsme tam věrně chodili až do odjezdu. Městečko jinak ničím extra zajímavé není, což je skvělé, protože...
Indie - 15.02.2011

V Khozikode jsme měli nakonec nejvýraznější ty kulinářské zážitky než kterékoli jiné, přímo naproti hotelu jsme otestovali jídelnu, kde měli asi tu nejlepší masala dosu, kterou jsme kdy jedli, tak jsme tam věrně chodili až do odjezdu. Městečko jinak ničím extra zajímavé není, což je skvělé, protože tam tím pádem nejsou žádní turisti, prošli jsme se po těch bazarech, kde už staletí chlapi prodávají rýži, mouku a koření, mají v každém krámku mističky se vzorky a přímo na chodníku parkuje štrúdl náklaďáků, které to zboží nakládají a rozvážejí po Indii. Procházka po mořském břehu, kterému tu říkají honosně beach a kde kluci recyklují staré véháesky, vytahují z nich pásek a dělají z něj třásně na draky. 


Taky jsme zašli do kina na průměrný film Patiala House, což je zřejmě bollywoodská upoutávka na blížící se šampionát v kriketu. Celkem stereotypní portrét rozvětvené sikhské rodiny v Londýně, despotický otec (Rishi Kapoor) zakáže svému synovi hrát kriket za Anglii, přestože je to vycházející kriketová hvězda, ten samozřejmě poslechne a celý život tím trpí, ale když mu táhne na čtyřicet, dostane znovu šanci a celá rodina dělá všechno pro to, aby se to taťka nedozvěděl. Akshay Kumar je spíše akční herec, takže poloha introvertního losera mu moc nejde, celé je to takové rádoby bláznivé a crazy, ale trochu to celé tvůrci ždímali z podlahy. No a navíc, kdo se má v tom kriketu vyznat, že. Příběh se odehrává v jednom domě, kde spolu žije tzv. „joint family“, s hulením to nemá nic společného, prostě klasický model indické rodiny, kde spolu žije široké příbuzenstvo včetně tetiček, strýčků, bratranců a snach – v Evropě jsme to přestali provozovat někdy ve 13. století, jedinou výjimkou jsou Romové, ale to jsou Indové stejně jako my, akorát na naše území dorazili později, takže je to možná časem taky přejde. Vyprávění je tak zabydleno nezvládnutelným počtem postav, v jejichž příbuzenských vztazích se divák začne orientovat zhruba deset minut před koncem a jedinou výhodou tohoto přelidnění tak je, že když začne někdo zpívat a tančit, má se k němu vždycky kdo přidat.

Morální poselství toho filmu taky vnímám trochu s rozpaky, místo aby taťku poslali normálně do prdele, tak si všichni ničí život a ještě to vydávají za přednost, tohle je na Indech opravdu nesnesitelné a bohužel to v realitě bývá ještě drsnější. Na rozdíl od skutečného života v kině nakonec zasáhne něco jako deus ex machina, stačí jedna věta a hlava rodiny prohlédne, zmoudří a všem všechno najednou dovolí a i ten šampionát Anglie díky Akshayovi nakonec vyhraje.


No a my jsme se v neděli vydali na naši poslední cestu vlakem, cesta v kupé s rozjařenými středoškoláky, kteří se vraceli z výletu z Kaniyakumari, uběhla rychle a my už jsme tedy zpátky v Bombaji a stříháme metr, čekají nás poslední tři dny, takže ještě stihnout nějaké to natáčení, loučení s přáteli, nakupování a podobné radosti. 

Zpět na přehled

Nahoru