Nerad bych byl k Main Bazaaru nespravedlivý - to, co popisuju, se týká té hlavní štrády, ale stačí zahnout do libovolné úzké uličky bokem a člověk se najednou ocitne v úplně jiném světě, v pravé Indii, připadá si jako na vesnici, život tam pulsuje svým ničím nerušeným rytmem a bílou tvář tam člověk téměř nepotká. My jsme tam zdrhli hned v poledne, ubytovali se v úplně obyč Delhi Guest Housu, kam se stoupalo po uzounkém zatočeném schodišti, v pokoji jen postel a stolek, koupelna se studenou vodou a „tureckým“ záchodem – za dvěstě rupek, no neberte to. Takových je ve spletitém labyrintu uliček spousta plus jeden obchůdek vedle druhého, jídelny, školy, tiskárny, dílny, hinduistické svatostánky a holičské oficíny. Do jedné z nich jsem zamířil, těšil jsem se na to už od Prahy, s indickými holiči mám jen ty nejlepší zkušenosti. Skutečnost tentokrát předčila veškeré očekávání – chtěl jsem se nechat ostříhat i oholit, což proběhlo jako obvykle parádně, pečlivě a precizně, na závěr mi ještě lazebník zašermoval před očima krabičkou s jakýmsi krémem, hm, asi nějaký speciální aftershave, pomyslel jsem si a začala procedura, kterou znám jen z filmů. Napatlal mi tím úplně celý obličej a nechal to schnout, pak mi masíroval tváře, čelo, uši i nos, smýval, patlal dalším krémem, potom se vrhnul na masáž hlavy, pěkně důkladnou, ještě mi protáhl ruce a proloupal prsty – no zkrátka full servis, který bych si doma nikdy dobrovolně neobjednal a možná to ani nikde nedělají. Asi bych měl dodat, že Prahu jsem opouštěl v notně pošramoceném stavu, psychickém i fyzickém, „cejtil jsem se starej a špinavej“ jak zpívá Filip Topol, ale tohle byl fakt úlet, úplný balzám, nic se mi v tu chvíli nemohlo strefit do nálady líp. Pak jsme ještě dlouho brouzdali po okolí, to už se setmělo, uzounkými křivolakými uličkami se proháněly děti, motorky, toulaví psi, bicykly, krávy, lidé s nákupy, sousedé se skleničkou čaje klábosící na rohu, dělníci s těžkým nákladem, to vše v jednom hlučném barevném shluku a přesto tak přirozeném a harmonickém. V obyčejné jídelně jsme si dali k večeři aloo gobi (brambory s květákem) a channa masala (kořeněná cizrna), o kousek dál chai a pozorovali cvrkot, člověk v Indii toho vlastně nemusí moc dělat, stačí koukat okolo, je to jako film. Konečně se mi tu začalo doopravdy líbit, na tohle jsem se těšil.

Před brzkou večerkou ještě samozřejmě četba – The Times of India referuje o předvčerejší návštěvě čínského premiéra a žádném posunu ve sporných bilaterálních tématech, chápu sice, že Indie si nechce svého gigantického konkurenta pohněvat, ale ta vychcaná politika „vy uznáte jednu Indii (tj. Kašmír patří nám a ne Pákistáncům) a my uznáme jednu Čínu (nechte si ten Tibet, ale zapomeňte na Taiwan)“ je pro mě stejně nepřijatelná jako ostudná podpora vojenského režimu v Barmě. Velkou kauzou je samozřejmě WikiLeaks, depeší uniklo něco okolo dvou tisíc, takže je o čem psát, kromě zpráv o mučení Kašmířanů indickou armádou, o kterém již psaly Britské listy, ještě nějaké drby o Rahulovi Gandhim, který prý před americkým diplomatem pomlouval domácí hinduistické nacionalisty a naznačil, že jsou nebezpečnější než militantní islamisté z Pákistánu, to musí být teda mela teď mezi INC a BJP a roztomile netaktní charakteristika politických dovedností Soni Gandhi, která prý „nikdy nepromešká příležitost promeškat příležitost“, tzn. že je úplně politicky neschopná. Pak jsme si ještě koupili prosincový Filmfare, který prošel nějakým bláznivým faceliftem, vypadá strašně nadupaně, ale je tam akorát milion reklam a bulvární drby, o filmech to už není skoro vůbec. Takže dobrou noc nejen s Vladimirem Sorokinem (Třicátá Marinina láska), ale spalo se blbě, na ulici to prostě žije, usínající ucho slyší všechny manželské hádky z okolí, i to, jak ostatní sousedi ten znesvářený pár okřikují, do toho se mrouskají kočky, štěkají psi, hraje několik televizí…

Zkrátka moc jsme se nevyspali, zato nehrozilo, že bychom v půl třetí zaspali. Měli jsme předplacenýho taxíka na letiště z jedný internetový kavárny a byli jsme zvědaví, jestli dorazí. Na Main Bazaaru kupodivu probíhal relativně čilý stavební ruch, v té tlačenici přes den je asi obtížnější dostat se tam s náklaďákama. Jinak všude tma, taxík nikde. Z hlubin noci se náhle vynořil stín, blížil se k nám. Waiting for cab?, zeptal se plynnou američtinou. Vyklubal se z něj sympatický mladý student, který má taky objednané auto na letiště, kam mu přiletí máma se ségrou. Po deseti minutách u nás zabrzdila dodávka a byl to náš odvoz na letiště. Amíka jsme vzali s sebou. Studoval půl roku v Hyderabadu a stěžoval si na indické školství a na to, že Indové jsou „creepy“. Vypadal jako Jirka Černý.

Na letišti jsme prošli důkladnou kontrolou, Mílovi vzali zapalovač, já musel ukazovat jizvu na pravém rameni, pod kterou mám pípající šrouby. Dali jsme si pravý preso a nějak jsme blbě pochopili, v kolik je nástup, takže po spatření nápisu Final Call jsme si dali trochu sprinta. Nad Indorem svítalo, letiště tam mají takové malé roztomilé. V pre-paid taxíku do centra hrála perfektní písnička.