V úterý ráno jsme se sbalili, zalaškovali s kluky na recepci (pobavilo je, když vytiskli účet a ten ukázal, že náš předvčerejší check-in a dnešní check-out jsou na minutu přesně 9.02, že prý „everybody is late“, no jo, ale my nejsme „everybody“, my jsme Nobody a pankacz, a pak mi schválně vrátili o stovku míň a čekali, kdy na to přijdu), nasnídali se (buď idly nebo masala dosu, už mi to splývá) a vyrazili na autobusák, kde jsme ve stanovených 11.30-11.45 (údaje na dvou cedulích byly tak trochu flexibilní) nastoupili do autobusu směr Shravanabelagola. Strašně dlouho jsme jeli kolem rozestavěného bangalorského metra, konduktér nabíral po cestě další cestující občasným melodickým zvoláním „Belagola, Belagola, BELAGOLA“, já dočetl sbírku povídek Pink Sheep, kterou sepsal Mahesh Natarajan, bývalý finanční poradce, kterého krize připravila o práci, začal dělat counsellora, což je něco mezi psychologem a terapeutem a nasbíral námět na 18 povídek, které nedávno vyšly. Bydlí sice v Bangalore, ale původem je Tamil a byl zrovna pryč, předpokládám, že jel slavit Pongal za rodinou. Četl jsem na tu knihu recenzi v mumbaiském Time Outu, našel jsem si ho na Facebooku a domluvili jsme se na rozhovoru, až přijede do Bombaje koncem ledna.

Shravanabelagola je malé městečko v jižní Karnatace, poutní místo jehož hlavní atrakcí je sedmnáct metrů vysoká socha džinistického boha Bahubaliho na kopci/skále přímo ve středu města. Ta socha je krásná, údajně je to největší socha z jednoho kusu na světě, „roku 981 si ji objednal vojenský velitel ve službách krále Račamally z dynastie Ganga u sochaře Aristenemiho“ (Lonely Planet). Ubytování tu mají řešené centralizovaně, vedle autobusového nádraží je „accommodation office“, tam nám přidělili pokoj ve velkém komplexu jedno- dvoupatrových ubytoven, kde bydlí většinou indičtí turisti a poutníci. Bylo jich tu několik autobusů, v budově vedle nás to mírně řečeno dost žilo, když jsme šli po půlnoci spát a žilo to i ve čtyři ráno, kdy jsme se probudili, chtěli jsme vyrazit na túru po 614 schodech vytesaných do skály hned z rána, před šestou už jsme si dávali čaj na celkem hodně rušné ulici, všude turisti, indické rodinky a výpravy, v šest se otevírala brána dole, boty jsme si museli dát do šatny a během našeho stoupání vyšlo slunce. Před samotnou sochou nahoře bylo ještě zavřeno, tam se otevíralo až v půl sedmé, což bylo za pár minut a beztak už tam vyčkávali první nedočkavci. Prohlídli jsme si sochu, musí být mazec, když tu mají jednou za dvanáct let obřad Mahamastakabišekha, to přijede milion lidí, okolo sochy postaví lešení a shora ho polévají nejrůznějšími oleji a barvami. U Bahubaliho levého chodidla stál kněz a dával požehnání, my jsme podstoupili rituální fotografování s indickými teenagery, postupně se přidávali další a další, i celé rodiny, je neuvěřitelné, jak jsou naprosto posedlí fotografováním, dokonce i v případě, že nikdy nemají už šanci tu fotku vidět, naprostý opak Indiánů, který prý fotografie „krade duši“, Indové svoji duši nesou na podnose, jako oheň při slavnostní pudže, nechávají se digitálně klonovat a radostně se nechat exportovat do celého světa. Na podzim o tom měl krásný fotosoubor Jan Zátorský v příloze Pátek LN (ten jsem nenasel, tak tady alespon jeho Businessmani). Seběhli jsme dolů, koupili pohledy, zašli si na snídani do hotelu Raghu (moc velkou konkurenci tu nemá), ochotný, dynamický číšník nám naservíroval samozřejmě idly, úplná paráda, takhle kořeněný sambar jsem snad teda ještě nejed. Pak jsme šli dospat spánkový deficit, Míla zaslechl před naším baráčkem češtinu a o chvíli později jsme ve městě skutečně potkali čtyřčlennou českou partu a on to byl Honza, který s námi spolupracoval na loňském Bollywoodu, tak jsme aspoň měli s kým jít večer na pivo.