Indore se ukázal být zajímavý hlavně tím, že jsme tu za dva dny nepotkali jediného bělocha. Jinak kdybychom nebyli pozváni na svatbu našeho kamaráda Manishe, moc nevím, co bychom tu pohledávali. Je to takové obyčejné maloměsto (obyvatel má zhruba jako Praha), kde nepotkáte moc lidí, kteří umějí anglicky, což jen prohlubuje mou dlouholetou frustraci z neznalosti hindštiny. Třeba mě to aspoň nakopne k nějaké další snaze.

Půlku neděle jsme doháněli spánkový deficit, pak jsme šli najít cyber café, pocourali rušnými ulicemi ve starém městě za řekou, přemýšleli, zda si jako suvenýr máme fakt koupit bundičku Adibas, narazili i na asi jedinou zdejší atrakci – palác Rajwada. Chtěli jsme se najíst, ale nikde jsme nemohli najít žádnou restauraci nebo jídelnu, což mě přivádělo k šílenství, stejně jako pak čekání ve frontě a následná domluva při nákupu nějakého toho pouličního pamlsku (měl jsem dojem, že prodávají tzv. kachori [kičuri], ale když jsem to vyslovil, tak se jen smáli, no koupil jsem si to – byla to kořeněná vařená rýže, kičuri to teda asi nebylo - wiz wiki). Jednu jídelnu jsme pak objevili, byla úplně narvaná, ale nějak jsme se vešli, měli dokonce i lístek, ovšem celý v hindí a když jsme se tamější omladiny ptali, zda mají i nějaká naše oblíbená jídla, řekli nám, že je to „total non-veg“. Hajhou. Šli jsme raději na jistotu zpátky přes řeku do naší čtvrti pneumatik a motorových olejů nedaleko nádraží, tam jsem už ráno objevil supr místo s bezva nabídkou, s lístkem v anglině a obsluhou téměř pod zákonem. Dal jsem si letošní premiéru a celou porci aloo bhindi (brambory s okrou) a rýží jsem do sebe naházel rukou, jako všichni okolo. Už se těším na jih a na meals z banánovýho listu.

Při procházce jsme šli okolo nového shopping mallu, kde bylo i multikino, už v Dillí jsme si z nabídky vybrali film Mirch, hráli ho tu večer od desíti, tak jsme vyrazili. Přišli jsme o něco dřív, tak jsme ještě v prvním patře nesměle okukovali barevné pánské slavnostní oblečení, když už jsme pozvaní na tu svatbu, tak ať tam nejdeme jako šupáci, ať jsme jak herci z bollywoodského filmu – nakonec jsme si v igelitce odnesli dva komplety, kurtu (dlouhou košili) se srandovními bílými kalhotami, spíš teda kamašemi, co jsou dole úplně na kost a okolo pasu na dva slony. Jo a taky tu šálu okolo krku, no jako z Bollywoodu.

Film bohužel nestál za nic, měl celkem dobrou recenzi v Times of India a hrála tam Konkona Sen Sharma (hlavní role v Page 3), celé to bylo postaveno na utrpení mladého filmaře, který vypravuje producentovi nějakou story, tomu se to nezdá, tak autor přitvrzuje a podvoluje se a my všechny ty příběhy můžeme rovnou vidět na vlastní oči. Tématem všech těch historek byly různé podoby nevěry (a žárlivosti), tudíž to celé bylo jakoby odvážné, nejen polibky (ještě před 15 lety něco nepředstavitelného), ale rovnou postelové scény a chlast a děvky, ale co naplat – dramaturgicky prostoduché, stokrát viděné fóry a gagy, žádné chytlavé nebo aspoň zapamatovatelné songy, natočeno průměrně, zato herci přehrávali nadprůměrně, jak je ve zdejším kraji zvykem. Zkrátka velké zklamání.