V pondělí ráno jsme hned vyběhli na nádraží, už jsme se totiž rozhodli, že ještě než dorazíme do Bombaye, zastavíme se cestou v Násiku. Je to snad celkem posvátné místo, kde se odehrává i kus děje Ramayany, takže jestli tam zkejsnem přes vánoce, bude to aspoň stylové. Na nádru nám ovšem řekli, že přímý vlak tam z Indore nejede, tak jsme si koupili lístek na bus. AC sleeper. Chvíli jsme museli agenta přesvědčovat, že v úterý je fakt jednadvacátého a ne dvacátého, no nakonec se nechal ukecat. Ovšem osm hodin v autobusu – trochu se lituju už teď. Pak do stánku pro noviny, trafikanta jsem taky musel zlomit, že Sunday Times jsou včerejší a ať mi prodá ty v tom ještě nerozbaleným balíku a ke snídani čaj a bramborovou parothu u nás na rohu. S tou hindštinou mě to fakt štve, kluci by si povídali a já neumím ani béknout. Ale konec zábavy – svatba už se blíží. Takže jsme se hodili do gala, chytli rikšu a tradá do hotelu Sayaji.

Indické svatby jsem se zúčastnil poprvé a jako člověk, který obecně tyhle akce bytostně nesnáší, manželství považuje za tmářství a tradice jsou mu k smíchu, z toho mám dost smíšené pocity. Na jedné straně to Manishovi a Janě přeju (sňatek je indicko-český), ale při představě, čím vším si museli projít (a to jsem na vlastní oči viděl jen nepatrnou část), mě jímá hrůza. Indie je na tradicích založená jako snad žádná jiná země na světě a toto slovo je zřejmě z nejfrekventovanějších, stejně jako kultura, dějiny, rodina. Svatba je evidentně naprostým vrcholem rodinného soužití a ano – jde daleko více o rodinu a rodinné vztahy než o manžele samotné. Nebudu zde coby laik moc poučovat, jen pár stručných informací vyčtených z knížek: indická svatba obvykle trvá tři dny a účastní se jí okolo tisícovky hostů, mnohdy i více. Jde zpravidla o extrémně drahou událost, která zrcadlí prestiž zejména ženichovy rodiny. Rodina nevěsty se prezentuje tučným věnem. V drtivé většině případů jde o svazek domluvený rodiči (tzv. arranged marriage), není výjimkou, že se manželé na svatbě vidí třeba teprve podruhé v životě. Nevěsta odchází do manželovy rodiny, kde přejímá zodpovědnost za chod domácnosti, nezřídka se stává obětí šikany despotické tchýně. Opováží-li se utéct zpátky, sami rodiče ji odvedou znovu k manželovi. Jako nevyčerpatelný pramen bollywoodských námětů je to skvělé, konkrétní osudy bývají ovšem někdy drsné a tragické. Posledních pár dekád se zejména ve městech začínají zvyky uvolňovat, „love marriage“ už není taková vzácnost a stále více indických párů spolu před svatbou prostě normálně chodí.

Manish s Janou měli svatbu o trochu stručnější („jenom“ dva dny), ale beztak okázalou a s dodržením všech možných tradic. Nedělní ceremonii s prsteny jsme propásli, přišli jsme až v pondělí odpoledne na samotný obřad. Hotel Sayaji je jeden z nejluxusnějších a nejdražších v Indore, na ženicha v tradičním oděvu čekal na ulici kůň, na kterého nasedl a společně s dechovou kapelou a pojízdným soundsystémkem kráčel velmi pomalým tempem v čele průvodu, který okolo něj tančil, střídavě muži a ženy. Asi po hodině jsme obešli půlku budovy a před zadním vchodem se strhla jakási dražba, šlo tuším o to, kdo z příbuzných mládenců přeplatí ostatní a bude mít tu čest donést ženicha z koně do dveří na zádech. Nevěsta samozřejmě pořád nikde, ta měla svůj program zahrnující údajně i nějaké náročné kosmetické rituály. Nicméně když se pak objevila spolu s Manishem v prvním patře v salónku pod baldachýnem, byla opravdu krásná. Okolo čtverhranného stolu se sesedli ženich s nevěstou, naproti nim hinduistický kněz s asistentem, z bočních stran rodiče novomanželů. Tak nějak skoro nepozorovaně začal tříhodinový rituál, který plně soustředěně prožívala asi jen zmíněná osmice, ostatní hosté střídavě přihlíželi, fotili, občerstvovali se nápoji v sále a bohatou hostinou na terase, telefonovali (i panu knězi zvonil během ceremoniálu několikrát mobil, naštěstí ho nezvedal), kibicovali – prostě to tam tak žilo a hučelo jako v úle. Kněz stejně drmolil modlitby a požehnání v sanskrtu, takže mu ani nikdo nerozuměl. Rodiče i manželé museli vykonat mnoho úkonů, sypat na přesně určené místo okvětní plátky květin, polévat jiná místa a jiné květiny a obětiny „svěcenou“ vodou a různě jinak kooperovat. Sedět tam takhle soustředěně několik hodin byl tedy, zejména pro české rodiče, nadlidský výkon. Potkal jsem tam kamaráda, který si tím prošel prý už před mnoha lety a okomentoval to slovy: Naše svatba trvala tři dny a byly to nejtěžší tři dny našeho manželství.

Asi hodinu před koncem se mezi Manishe a Janu postavil chlapík s krátkou dýkou, jejíž čepel výhružně čněla vzhůru a doprostřed stolu postavili rošt s ohněm, jenž má pro Indy a manželství těžce symbolický význam (viz příběh Ramy a Sity). Nakonec se do rituálu zapojilo i širší příbuzenstvo, sourozenci novomanželů atp., kteří jim žehnali; pár nakonec mnohokrát obešel ruku v ruce stůl pod baldachýnem a to už se okolo natlačili snad úplně všichni a začali dokonce vybírat jméno pro potomky. Manish nakonec Janiným rodičům poděkoval a slíbil, že se o ni bude starat minimálně stejně tak dobře jako oni a pak už nastalo fotografování a všeobecné veselí. Doufám, že mi nic podstatného neuniklo, když tak mě znalci opravte, já byl opravdu střídavě bez sebe ohromením z nekonečného množství všech těch zvyků a tradic a chvílemi zase naprosto v šoku z uvolněné atmosféry okolo, což ovšem souvisí s přece jen družnější a halasnější indickou mentalitou – my ze střední Evropy, kde jsme spíše drezúrovaní než vychovávaní a kde každou hovadinu umíme brát smrtelně vážně, si na to asi musíme chvíli zvykat i když třeba dobře víme, do čeho jdeme. Každopádně má nevěsta i její rodiče můj neskonalý obdiv a respekt, představoval jsem si na jejich místě pár jiných krajanů, které znám a nevím nevím, jak by obstáli. Dokonce jsem se dopustil i svatokrádežné teorie, dle které je celá ta akce tak strašně náročná, drahá a dlouhá, aby až nastanou v manželství trable nikoho ani nenapadlo pomýšlet na rozchod, protože to zkrátka při vzpomínce na tuhle svého druhu torturu každého ihned přejde.

Večer se ještě konala recepce, odehrávalo se to venku pod širým nebem na ohrazeném prostranství hned vedle hotelu, a jestliže jsem předchozí hostinu nazval bohatou, tak to opravuji, byl to vlastně jen takový skromný bufet – teprve teď se naplno rozjely opravdu opulentní hody, hostů dorazilo určitě okolo tisícovky, všude se pletli pingloidi s nejrůznějšími dobrotami, stanů s jídlem bylo po obvodu určitě tak třicet a výběr byl nekonečný, stejně jako fronta gratulantů na pódiu. Doslova – nevěsta s krátkými rukávy tam s Manishem přijímali gratulace a fotili se od devíti až do půlnoci, zatímco ostatní různě korzovali, bavili se a pojídali vše od polévek přes předkrmy, hlavní chody, a to nejen indické (12 druhů), ale i čínské nebo italské, saláty, sladkosti, zmrzliny a další dobroty.

My jsme se tam trochu seznámili s příbuznými nevěsty, bylo vlastně legrační, že jsme tam byli sice Češi, ale z Manishovy strany, po půlnoci jsme se však už rozloučili – oni v 7 ráno odlétali do Dillí a nám už z celého toho svatebního rumraje třeštila hlava. Vzhledem k tomu, že celá recepce byla striktně nealko, rádi jsme na hotelovém pokoji vyštrachali kapku domácí slivovice a připili na šťastnou budoucnost Manishe a Jany. Na zdraví!