Takže vítejte v Bělochově. Jednou to přijít muselo, no.

Když chce člověk v Indii k moři, nemá zas tolik možností na výběr, a většinou to obnáší setkání s bílými turisty, kteří sem kvůli ničemu jinému nepřijeli. Podotýkám, že pro mě je to nemilé setkání. Nemluvím teď o tom, že ve vnitrozemských turistických lokalitách je všechno o něco dražší, nejrůznější naháněči, dealeři a taxikáři voráchlejší a v daleko větší koncentraci. Zase to skýtá i určité výhody – snadnější dostupnost internetu nebo speciální cizinecké okénko u pokladen na nádraží a člověk vlastně bílou tvář zahlédne jen občas v davu na ulici nebo ve frontě na lístek před nějakým tím palácem. U moře to je jiné, Indové jsou tu většinou tak nějak plážově vyklidnění a všechny služby jsou šity na míru evropským potřebám a vkusu, včetně designu kaváren, porridge na jídelním lístku, neslazeného čaje a výběru hudby. Protože ale sami Indové se k moři moc válet nejezdí, neumějí totiž plavat a kupodivu se ani neopalují, hustota cizinců zde rapidně stoupá. A určitě tak půlka z nich nikde jinde než na pláži nebyla a Indie jako taková je vůbec nezajímá.

Už když jsem byl cca před třinácti lety v Goa, nevydržel jsem tam mezi těmi doruda přismahnutými pupkáči a přestárlými hippíky ani tři dny. Uznávám, že jsem jistá výjimka v tom, že pro mě moře nic neznamená a klidně bych se bez něj obešel. Míla ovšem ne, takže když jsme v Belagole poslouchali Alžbětino nadšené líčení krás Gokarny a zjistili, že je to po cestě do Mumbaie, bylo rozhodnuto.

Na nádraží v Mysore jsme dorazili potmě, byla totiž sobota večer a to se rozsvěcí palác, takže zbytek města se ponořil do tmy, ani se mi nechce spekulovat, jestli to je nedostatek elektřiny  nebo snad umělecký záměr, aby palácová iluminace lépe vynikla. Nás čekalo 16 hodin v autobuse, které se daly přežít, i když to občas řidič řezal přes různá horstva tak vehementně, že jsem se jednou v noci probudil s představou, že zrovna jedeme po schodech. Už po rozednění jsme projížděli městem Udupi, kde mám pocit, že jsem kdysi byl, byla to taková až skoro vesnice s jedním hotýlkem vedle chrámu a každý večer průvod s obřími dřevěnými sochami na kolečkách a ohňostrojem okolo náměstí. Když jsem to nedávno líčil jednomu Indovi v Bangalore, tak mě jemně upozornil, že to už asi nepoznám. Měl pravdu. Za těch třináct let se z toho stalo velké město, vyrostla tam spousta nových domů a já jsem si opravdu najednou přestal být jist, jestli jsem tam vůbec kdy byl. Jak říkají mladí Indové hrdě, když společně zahlédneme nějakou tu rozestavěnou monstrózní betonovou hrůzu: India is developing!

Jsme tedy v Gokarně (pro někoho i v Gokarnu, ani Indové nějak nemají jasno, jestli se to jmenuje Gokarn nebo Gokarna, pokaždé to píšou jinak), je to úplně malé městečko s pár chrámy, kam jezdí indické výpravy, ty se pak jdou samozřejmě projít k moři a zvědavě okukují ty davy cizinců, kteří si tu žijou úplně svým vlastním životem, je to dost zvláštní kontrast, jak Míla trefně poznamenal, připadá si tady jako ve Star Wars, když se nějaká scéna odehrává na daleké planetě v galaktickém báru, kde se scházejí a popíjejí nejrůznější exempláře mimozemských civilizací. Jinak je to samozřejmě paráda, moře je jak kafe, vlny se snaží nás občas pohltit a rudé slunce zapadá přesně uprostřed horizontu. A aby byla idylka dokonalá, v osm ráno se v našem tichém hotýlku rozječí nějaká hysterická Francouzka a hádá se s vlídným panem majitelem, sprostě nadává a křičí. Je to jeden z hlavních důvodů, proč jet do Indie – ta absence tvarohových nasraných kyselých ksichtů, které člověk potkává každé ráno v metru. Vítejte v Bělochově...     

Je to Ind - neni to Ind... ?