Ještě jsem slíbil rozepsat se o tom filmu Dhobi Ghat /Mumbai Diaries/, který napsala a natočila manželka bollywoodské superhvězdy Aamira Khana, který ale vůbec nespadá do bollywoodského ranku. Kiran Rao v něm upletla několik paralelních příběhů, které se navzájem prolínají podle celkem osvědčeného a ne zcela originálního vzorce. Co dává jejímu filmu velkou sílu, je prostředí megapole Mumbai, resp. její části Bhat Bazar a Dhobi Ghat. Je též evidentní, že podobný minimalistický styl, podobný evropskému trendu, se v současné indické kinematografii prosazuje čím dál víc, byť s různými výsledky (OnirůvI Am nebo Motwanův Udaan).

Chodím tak trochu okolo horké kaše, protože to je určitě skvělý film na náš festival (už kvůli stávajícím fanynkám Aamira a budoucím fanynkám a fanouškům Prateika), ale nemůžu se ubránit kritickým výtkám. V prvé řadě ten film, eufemisticky řečeno, není moc akční. Což by ani tak nevadilo, kdyby počáteční zápletka (jak už to tak bývá) neslibovala mnohem víc. Cizí videokazety nalezené v novém bytě, tajuplné výlety mladíka jménem Munna (Prateik) ze svého slumu s baterkou a holí, jeho práce v největší open-air prádelně v Mumbai a možná na světě, setkání s introvertním malířem (Aamir) a sexy fotografkou (Monica Dogra) – to všechno dobře začíná a pak nějak vyšumí, ovšem dost podobným stylem, jako postavy příběhu. Jsem docela nakloněn věřit tomu, že to byl umělecký záměr, o tom svědčí i skoro úplná absence hudby (jen sem tam řídce zadrnká světoznámý argentinský kytarista Gustavao Santaolalla, který do projektu vstoupil, protože v něm figuroval i Aamir Khan, jak vyplynulo z rozhovoru v novinách), ale pořád jsem si připadal jako na projekci belgického uměleckého filmu pro inťoše (které jsou určitě hrozně dobré!) a postrádal tu pestrost, tu Bombay, tu zahlcenost, tu indickou bláznivost.

Dost mě překvapilo, že dialogy byly asynchronní, později jsem zjistil, že všechny až na scény s Munnou, který hrál poněkud jednoduššího, ale úplně čistého a nezkaženého kluka z Biháru (nejzaostalejší indický stát), byly asi zahrány v angličtině a později teprve předabovány do hindštiny. A myslím, že to dost odflákli.

Ale to jsou už trochu odborné hnidopišské řeči, důležité je, že ten film nese nějakou emoci (většinou je to ovšem paradoxně strach ze samoty), že se snaží na malé ploše setkání tří lidí popsat tu bezútěšnou naději, kterou obnáší pobyt v jednom z nejneuvěřitelnějších měst na světě.

Obsazení Aamira je dle mého chyba, ale rozpočet se díky tomu zvýšil z dvaceti na padesát miliónů rupií a pěkně o tom oba hovoří ve zmíněném rozhovoru:

Aamir: Ona mě vlastně do toho filmu vůbec nechtěla. Ale já jsem si počínal dost vychytrale...

Kiran: Jo, nechtěla jsem ho. Nechtěla jsem žádného známého herce. Zkoušela jsem herce z divadel i neherce. Ta postava je atraktivní, složitá a střídmá. Spoustu času tráví sám a pouští si videokazety. Všechno hraje těmi reakcemi. Aamir se zeptal: „Proč taky nemůžu na konkurs ukázat ti, jak bych to zahrál já?“ A on to zahrál.

(Pune Mirror, 2011 January 13, p.22 – TOI?)

Naopak velmi dobrý instinkt prokázala Kiran (česky: paní Raová) obsazením Prateika Babbara do role pradláka Munny. Jeho projev je naprosto koncentrovaný, přesný a i kdyby ne, jeho nesmělý šarm přebije vše.

Jsem tedy zvědav, co na to pražské publikum, mám trochu obavy, že většinou očekává „tu pravou bollywoodskou pecku“, ale těch je míň a míň (a ještě míň těch opravdu dobrých), takže bude třeba divákům vysvětlit, že jim chceme zprostředkovat opravdový průřez současnou indickou kinematografií a ne jejich představu o ní.

Dnes je 26. ledna, na Nové scéně má premiéru Třicátá Marinina láska, to je ten Sorokin, kterého jsem tu v prosinci četl, tak posílám do Prahy polibek a držím palce. Taky je indický státní svátek, před 61 lety vstoupila v platnost údajně nejdelší ústava na světě, Indové tedy dnes slaví Den republiky, je volno a v Dillí se odehrává vojenská přehlídka. O tu ústavu se zřejmě nejvíc zasloužil dr. Bhimrao Ambedkar, každý, kdo byl kdy v Indii, musel spatřit sochu obrýleného plešatého mužíka v kvádru, jak kyne rukou někam do dáli, mají ji skoro v každém městě. Tak to je on, ten Ambedkar, měl velmi pohnutý osud, narodil se do chudé rodiny z nejnižší kasty tzv. nedotknutelných, ale přesto se mu podařilo vzdělat se v základní škole i když musel sedět na chodbě za dveřmi a nesměl pít stejnou vodu jako brahmínští fakani. Jeho rodina se přestěhovala do Bombaje, tam byl počátkem 20. století prvním studentem z nejnižší kasty na střední škole, to samé se opakovalo i s univerzitou, až to nakonec završil doktorátem v USA a Británii. Celý život zasvětil boji proti nespravedlivému kastovnímu systému a ortodoxním hinduistům, dostal se dokonce do ostrého sporu s Gandhim, který dokonce držel jednu ze svých „mediálních hladovek“ proti požadavku, aby nedotknutelní měli volební právo. Ambedkar posléze svůj požadavek stáhl, představa, že už tehdy enormně populární Gandhi umře hlady a hněv se obrátí proti celé skupině podřadných obyvatel, ho oprávněně děsila a varoval Indy, ať toho Mahátmu tak nezbožšťujou, že Mahátmové přijdou a odejdou, ale nedotknutelní tu zůstanou. V tom se tedy nemýlil. (Jen pro doplnění, Gandhi samozřejmě nebyl žádný zlovolný cynik, jen mu přišlo, že by se na otázce volebního práva pro nedotknutelné mohla hinduistická komunita rozštěpit, což ve chvílích soupeření s muslimy či sikhy o budoucí podobu Indie nemohl potřebovat.) Poté, co získala Indie nezávislost jak na Britech, tak na svých muslimských bratřích, byl jmenován prvním ministrem spravedlnosti a šéfoval komisi pro vypracování ústavy. Do té se mu podařilo zabudovat neslýchaně liberální prvky, co se týče postavení žen, náboženských svobod a fungování kast. Ještě dávno před americkou „affirmative action“ prosadil rezervaci určitého počtu pracovních míst ve státní správě právě pro nedotknutelné, příslušníky různých tradičních kmenů a ostatní společensky znevýhodněné občany. Ve svém naštvání na hinduismus se dlouho pídil po vzniku té „své“ kasty a s překvapením zjistil, že to byli pravděpodobně původně buddhisti, kteří se odmítli podvolit hinduistickému nátlaku a konvertovat, a tak byli vyobcováni na samý okraj společnosti. Radostně tedy začal studovat buddhismus, ke kterému těsně před svou smrtí konvertoval na velké slavnosti v Nagpuru a spolu s ním půl milionu dalších nedotknutelných, kteří od té doby již nejsou nedotknutelní. Těžko tomu asi říkat happy end, je to ale další důkaz toho, že s vytrvalostí a pílí jde dokonce i v Indii dokázat mnoho.

Bohužel stejně tak se toho dá mnoho „dokázat“ i nátlakem a zlou vůlí, jak předvádějí mí oblíbenci z nacionalistické strany BJP, která je na centrální úrovni zrovna v opozici, a jejíž šéfové dostali skvělý nápad přijet na Den republiky do hlavního města Kašmíru (který je už přes šest dekád tím nejspornějším bodem velmi napjatých indicko-pákistánských vztahů) a tam vztyčit indickou vlajku. Asi by na tom nebylo nic špatného, kdyby to nehrozilo být příčinou násilných nepokojů, Kašmířani si za tu dobu s indickou policií a zejména armádou užili už tolik ošklivého, že by byli nejraději samostatným státem, ale to samozřejmě Indie ani Pákistán ve své tvrdohlavosti a pýše nikdy nedopustí. Nicméně kašmírský premiér se nechal slyšet, že žádné provokace nedopustí a chlapíci s vlajkou (dost vysoce postavení politici ovšem) byli zatčeni hned na letišti, hranice byly uzavřeny a napjatě se čeká, kdo to posere.

Tím už jsem se dostal ke své oblíbené nepravidelné svodce z novin, hle tedy, co nám servíruje včerejší New Indian Express:

- vláda konečně po několika měsících zbavila funkce šéfa organizačního výboru Her Commonwealthu a policie tak může začít vyšetřovat, kdo to celé rozkradl

- kontroloři z berňáku vtrhli do rezidencí bollywoodských hereček Katriny Kaif a Priyanky Chopry a na dvanácti místech hledají důkazy pro daňové úniky

- na karnatackého premiéra a jeho suitu příbuzných padají další a další žaloby kvůli podvodům s pozemky, ten ještě nikde neřekl, že je nevinný, brání se tím, že dělal jen to, co ostatní a jak to, že ty ostatní nežaluje nikdo

- skupina právníků žaluje karnatackou vládu a policii za tu sobotní stávku, jejíž škody vyčíslili na 50 miliard rupií

- Big B (pro nezasvěcené herec Amitabh Bachchan) dorazil natáčet do Bhopalu, nepíšou co

- Nejvyšší chhattisgarhský soud povolil osmičlenné komisi EU zúčastnit se odvolacího stání s lidskoprávním aktivistou Binayakem Senem, odsouzeným za „pobuřování“ (sedition)

Atakdále, atakdále...

Kolektivně dočtena detektivka Jana Zábrany a Josefa Škvoreckého Vražda v zastoupení, milé nenáročné čtivo na cesty, ale na toho Zábranu jsem si zase vzpomněl při čtení diskuse LN na téma Ginsbergovo Kvílení, on to přeložil do češtiny už asi tři roky po americkém vydání a já jsem kdysi Ginsberga taky naživo viděl na té majálesové merendě v Lucerně a část té legendární básně jsem recitoval ve stoje na hlavě na Poděbradských dnech poesie, byl to tuším rok 1990, takže takovéhle věci už byly přijímány spíše s nadšeným vzrušením, taky jsem si tehdy vybojoval pěkné druhé místo.

Velký zážitek z poslední knihy Jana Balabána Zeptej se táty, povinná četba pro syny a otce všeho druhu, poněkud nepřípadná návštěva z nehostinných končin severní Moravy sem, do té sluncem vypražené idyly, nicméně hypnotizující spleť nejrůznějších úvah a otázek týkajících se odchodu z tohoto světa, které si obyčejně, „za denního provozu“ ani nestíháme položit.

Naše flákání u móře je zaplaťpánbů u konce, večer vzhůru zpátky do Bombaje, vstříc dalším dobrodružstvím!