Cesty

Indie - 26.12.2010

V pátek jsme byli poslední den v Nasiku, tak jsme se rozhodli pro menší výlet po okolí. Volba padla na jeskyně Pandau Leni asi 8 km za městem. Nejdřív samozřejmě snídaně v naší oblíbené restauraci Manas (dvojnásobná porce idly, jak jinak), pak jsme si dali sraz s Yashem, který chtěl jet s námi. Ten...
Indie - 26.12.2010

V pátek jsme byli poslední den v Nasiku, tak jsme se rozhodli pro menší výlet po okolí. Volba padla na jeskyně Pandau Leni asi 8 km za městem. Nejdřív samozřejmě snídaně v naší oblíbené restauraci Manas (dvojnásobná porce idly, jak jinak), pak jsme si dali sraz s Yashem, který chtěl jet s námi. Ten nás nejdřív zavedl po cestě k nim domů, do pěkného domu v poklidné čtvrti, maminku jsme zrovna vyrušili od sledování indické telenovely, tak nám udělala čaj, pokecali jsme a vyrazili chytit rikšu. To se podařilo, ale protože jsme jeli tak daleko, cestou nabíral další a další kunšafty, my jsme se přesunuli dozadu na lavice, kde by jinak byl asi spíš nákladní prostor, místo nás obsadila zadní sedačku skupina asi pěti žen a nakonec si ještě dva chlapíci sedli okolo řidiče přímo na jeho sedadlo. Ano, pořád popisuju cestu tuc-tucem, tou tříkolkou, která vypadá adjustovaná na tři pasažéry, ale nás tam nakonec i s řidičem jelo deset. Aspoň jsme to měli levnější.

Jeskyně jsou vytesány do skály pod vrcholem vysokého kopce, museli jsme tam vyšplhat asi po 400 schodech, zaplatit vstupné (Indové 5 rupií, cizinci stovku) a protože jsme tam narazili zrovna na školní výpravu, asi tisíckrát si potřást s malými školáky rukou a odpovědět what´s our name a what´s our mother land. Czech republic nikomu nic neřekne, to si asi většinou představí, že u nás platíme jenom šekama, ale Europe funguje spolehlivě. Čtyřiadvacet jeskyní jsme si prohlédli pečlivě, dle legendy (epos Mahabharata) zde 14 let dleli bratři Pandavové se svou společnou manželkou Draupadi ve vyhnanství a přestože tomu každý věří nabeton, informační cedule jedním dechem dodává, že ji vlastně postavili buddhisté (pravděpodobně pronásledováni hinduisty) asi ve 2. století. Malé kobky stejně jako velké sály byly zdobeny různými reliéfy či řadami sloupů a člověk si mohl jenom představovat, kdo se to s tím tehdy tak piplal a co tam všechno asi prováděli. Než jsme sestoupili, chytli jsme parádní západ slunce, kýč jak bič, ale k té chvíli to dokonale sedlo.

Dole jsme ještě strčili nos do moderní obří buddhistické svatyně s obřím pozlaceným Buddhou a neuvěřitelnou ozvěnou a ještě vedle do zábavního parku, jehož součástí je i expozice věnovaná Dadasahebovi Phalkemu, nasickému rodákovi a průkopníkovi indické kinematografie. Za první indický film (nepočítá-li se několik záznamů tehdejších divadelních představení) je považován jeho Raja Harischandra, nedávno byl o jeho vzniku natočen film Harischandrachi Factory, který jsme letos promítali na našem Festivalu bollywoodského filmu. Nic speciálního v expozici není, jen velkoformátové fotky z dějin indického filmového průmyslu až do současnosti, všechny s popisky v hindštině, tak jsme si šli dát čaj a Limcu do bufetu, který se tyčil nad půlkruhovým letním kinem, kde promítali nějaké klipy a k tomu se vzdouvala a barevně blikala taková menší variace Křižíkovy fontány.

Na zpáteční cestě nás vzal Yash do maráthské (od obyvatel státu Maharashtra, kde se Nasik nachází) restaurace Saheba, fajn podniku se spoustou rodinek s dětmi a Yash (ač sám původem z Gujaratu) nám představoval typické maráthské pokrmy, které jsem neznal a asi ani moc nedokážu popsat. Methi Lasooni, placky Bhakri aBringal (aha, to bude lilek alias baklazan) – tak nějak to pojmenovával a nám to chutnalo. Došlo nám, že to není jen naše loučení s Nasikem, ale vlastně i štědrovečerní večeře (ano, i pár textovek přejících hodně sněhu a málo kapřích kostí dorazilo). Yash šel pak ještě na půlnoční (ovšem hodinu a půl před půlnocí), to my už jsme nedali, rozloučili jsme se a šli na kutě, ráno jsme měli brzo vstávat.

V sedm ráno už jsme stáli na 3. nástupišti a s čajem, samosami a novinami očekávali Panchavati Express do Bombaye. Poprvé vlakem, i když to nebyla ta klasická několikadenní cesta ve sleeperu, jeli jsme jenom čtyři hodiny. Rozečetl jsem další knížku – V polévce miso od Ryu Murakamiho (neplést s jeho slavnějším jmenovcem), první část se hodně věnuje popisu japonských reálií (zvláště nočního života v Tokiu), což byl zajímavý kontrast s lidmi okolo a krajinou za oknem. Před polednem nás museli upozornit, že už jsme na konečné, přece jen jsme čekali, že cesta bude ještě delší, tak jsme tedy vystoupili na největším bombayském nádraží CST (Chatrapati Shivaji Terminus, pojmenovaný po nejslavnějším maráthském vojevůdci ze 17. století; ještě nedávno se používal původní britský název Victoria Terminus) a po chvíli hledání nedaleko našli předem vytipovaný hotel Oasis, bydlíme tedy ve čtvrti Fort (kdysi zde bývala pevnost, kterou ale v 19. století rozebrali, aby nebránila urbanistickému rozvoji města). Hotýlek je v pohodě, trochu dražší než jsme čekali (1180 rupií za pokoj bez AC), ale trochu jsme se poptávali po okolí a na žádný levnější jsme beztak nenarazili. Do 4. patra nás vyveze liftboy výtahem, který má místo dveří (resp. dvou stěn) takovou tu stahovací mříž, vždycky když nastoupíme, zapne větrák na stropě a vypne ho, když vystupujeme. Po schodech to zdolat ani nejde, jsou zamčené, to by mě zajímalo, co tu dělají s klaustrofobiky. Dva metry od okna je hned sousední barák, koukáme někomu přímo do kuchyně, vaří tam od rána do večera a dělají nám chutě.

Odpoledne jsme si procházkou na nábřeží Marine Drive osvěžili bombajský místopis a pak hned šup do kina – v pátek měl premiéru třetí film mé oblíbené choreografky a režisérky Farah Khan, jejíž oba předchozí filmy Main Hoon Na Om Shanti Om jsem viděl xkrát a jsou opravdu „the best of Bollywood“. Její nejnovější počin Tees Maar Khan je však bohužel úplná hrůza, Farah se zde dokonale minula s žánrem crazy komedie a scénář trochu připomínal „klenoty“ tohoto žánru z ČSSR sedmdesátých let. On pan scénárista bude asi trochu nezdravě ambiciózní, taky to totiž ještě stříhal a produkoval a složil hudbu, ale nic naplat, je to totální křeč, kterou nezachraňuje ani Akshay Kumar v hlavní roli, ani standardně skvělá a pestrobarevná výprava a kostýmy, ani songy (v jednom jen tak zničehonic přijuchá Salman a pak zase nadobro zmizí, typické „item number“) – považuju to zkrátka za totální propadák, přestože kino Eros bylo plné a publikum se očividně dobře bavilo. Tak snad se zadaří příště.
[jedina celkem zdarila a vtipna pisnicka je ta z uvodnich titulku - zde]
(Jo a to jsem zapomnel dodat, ze pred filmem se po reklamach nahle objevil titulek "Vstante pri narodni hymne", cele kino se skutecne vztycilo do pozoru, na platne se objevila animovana indicka vlajka a vyslechli jsme si dost prisernou disco-verzi indicke hymny na slova nobelisty Rabindranatha Thakura. Nebudu to radeji dale komentovat, v Thajsku jednoho cizince za nevzdani holdu v kine pred filmem pry zavreli. No jo, ale tam maji pana krale... Jestli chteji Indove timhle zpusobem dohnat a predehnat, tak se mame jeste na co tesit. Na bollywoodskem festivalu to radeji zavadet nebudeme.)

Z kina jsme se šli ještě projít na Kolabu, celá oblast mezi Gate of India a luxusním hotelem Taj Mahal, kde proběhl před dvěma lety teroristický útok, byla ohrazená, dovnitř se procházelo bezpečnostními rámy (na které je tady člověk už ale zvyklý z každého nádraží, každého obchoďáku nebo kina – je to ale dle mého jen placebo, dekorace na odstrašení případných záškodníků, ostraha si člověka buď vůbec nevšímá, nebo se jen tak usměje, když se rám rozpípá  jako o život) a před desátou naběhli policajti s píšťalkama a všechny vyhnali. Zapluli jsme o kus dál do Voodoo Pubu, jediné místo v Bombaji, kde se každou sobotu koná něco jako taneční gay party, byl jsem trochu pošmírovat, jestli by se tam něco nedalo natočit do Qéčka. Zpočátku to vypadalo dost tristně, malej temnej bárek s pár hostama, v telce běžel Spiderman a DJ valil nějaké příšerné hity osmdesátkového popu. Postupně se to pak zaplnilo, okolo půlnoci už bylo docela narváno, dokonce se i tančilo, ale bylo to celý nějaký divný, nikde nikdo sympatickej a ve finále mě tam začaly balit nějaký holky, o kterých jsme se přeli, jestli to jsou šlapky nebo spíš transky. Ale asi spíš šlapky. Po třetím Kingfisheru jsme to zabalili, pěšky šli zpátky po ulicích, kde už všechno zavíralo, jen slavná kavárna Leopold ještě hučela (tam to taky tenkrát bouchlo, prý mají na stěnách pod obrazy ještě díry ve zdi), ale jinak už jen noční taxikáři, lidé zachumlaní do dek spící na chodníku, sem tam partička ožralů, v restauracích už utírali stoly a vyhazovali odpadky na chodník, které ráno zametou, aby to zase vypadalo jako moderní velkoměsto. Bombay šla spát a my taky.    

Zpět na přehled

Nahoru