Včera jsem se trochu rozkoukával po okolí, hledal jsem holiče, ale v tom jediném saloonu, ktrerý jsem objevil, bylo zrovna plno, takže jsem ještě pořád neindicky zarostlý. Odpoledne jsme měli s Mariankou první schůzku v produkční a distribuční společnosti iDreams, tak tak jsem stihl schůzku u gejtu na Churchgatu (jsou tam samozřejmě ty bezpečnostní rámy, které jsou tam pěkně na okrasu), poté co si cvakneme lístek, tak se vždycky rozdělíme – Marianka zamíří do kupé pro ženy (kde je šance, že je nikdo nebude osahávat v tlačenici) a já se vezu vagonem s chlapama. Kancelář firmy ve druhém patře nad kinem Star City ve čtvrti Mahim jsme našli snadno, Marianka ještě poznamenala, že mohla tý holce tu naši schůzku ještě potvrdit, aby na ni nezapomněla. Prorocká slova. Koukala na nás jak vrána než jí došlo, kdo jsme, pak se rozesmála a vesele nám oznámila, že na tu schůzku úplně zapomněla. Ale nevadí, přinesla portfolio s jejich filmy, dala nám nějaké na ukázku a asi hodinu jsme jednali o naší případné spolupráci. Tohle je celkem malá společnost, která se soustřeďuje na nezávislé filmy, takové, které je těžké dostat do kina jak v Indii, tak v Česku, určitě by byli rádi, kdybychom nějaký promítli. To je ten hlavní rozdíl oproti těm velkým firmám, které obhospodařují ty pravé bollywoodské blockbustery (jejichž kvalita je dle mého bohužel rok od roku horší), těm je úplně jedno, jestli se v nějaký pidizemičce, o které v životě neslyšeli, ten jejich trhák pustí, jde jim hlavně o prachy, a když nechceš, nech bejt, však oni nám ruce utrhnou v Londýně, Římě, na Taiwanu a v Rusku. Tahle jednání nás teprve čekají, a abych byl upřímný, moc se na ně netěším.

V pondělí v noci mi ještě psal další známý režisér, že v úterý v devět večer bude pracovní projekce nezávislého filmu, o kterém jsme zatím slyšeli mnoho dobrého a který se jmenuje I Am. Bylo to večer v devět v tzv. „preview cinema“, ještě předtím jsme šli se Sridharem, jehož film Gulabi Aaina jsme před pár lety dávali na festivalu, na pivo, vyprávěl o tom, jak na jaře zorganizoval první ročník queer filmového festivalu Kaishish, jaké další filmy točí nebo na ně shání peníze, bylo to fajn setkání po letech. Pracovní projekce filmu byla sice z DVD, ale zato s anglickými titulky, takže jsme si výjimečně nemuseli domýšlet, co si to tam vyprávějí. Před filmem jsme trochu pokecali s režisérem, jmenuje se Onir a vyprávěl o úrovni indických filmových festivalů, už měli projekci v Kerale, tam je to prý nejlepší, no není divu, když tam dostali nějakou cenu. Zajímavý je též způsob financování filmu - je to první projekt, o kterém vím, že se část rozpočtu dala dohromady přes dobrovolné investory z Facebooku. V závěrečných titulcích jsou označeni jako "co-owners" (spoluvlastníci) a jejich jména putují po plátně několik minut... 
Film tvoří čtyři povídky, z nichž každá zobrazovala postavy, které byly nějak poníženy nebo procházely nezvyklou životní situací. Jednotlivé příběhy se týkaly celkem odvážných témat – umělé oplodnění, vztahy mezi muslimy a hinduisty v Kašmíru, zneužívání dětí a vydírání homosexuálů. Jakkoli to bylo dobře natočené, moc mě to nesebralo, bylo to trochu popisné a chladné. Tak jsem zvědav na ty další „indies“, poslední dobou se jich tu točí překvapivě hodně.