Cesty

Afghánistán - 08.06.2011

Takže budíček na sedmou – dneska nás čeká náš první výjezd (vojáci tomu ovšem říkají patrola). Velký stan, ve kterém spíme ještě s jedním vojákem, který je tu na stáži, je poctivě klimatizován a zatemněn, takže vylézt ven je docela palba – tepelná i světelná, oči se...
Afghánistán - 08.06.2011

 7.6.
Takže budíček na sedmou – dneska nás čeká náš první výjezd (vojáci tomu ovšem říkají patrola). Velký stan, ve kterém spíme ještě s jedním vojákem, který je tu na stáži, je poctivě klimatizován a zatemněn, takže vylézt ven je docela palba – tepelná i světelná, oči se musí trochu rozkoukat. První cigáro a vyčistit zuby pomocí balené vody (ta místní je tak krutě chemicky ošetřená, až to prý pitné není). Rychle do Dfacu na litr černé vody, o které si Američani bůhvíproč myslí, že to je kafe. Přestože jsem chronický nesnídač, tuším, že něco v žaludku by se mohlo hodit, vyhrává neuvěřitelně sladká bábovka, ale bodne. Při letmé vzpomínce na včerejší recovery kurz máme tendenci vzít si skoro všechno s sebou, nakonec si hlavně neberu pas, jenom presskartu a chytře zapomenu pouzdro na čočky. Oblečení: pohorky, kapsáče, košile + vesta a helma. Pepé bere všechny dostupné nahrávadla, kterými disponuje – kameru Z1, malou HD kameru, ještě menší HD kamerku, digitální i analogový foťák, telefon Nokia E71. Nejradši by točil všechno a pořád, mně je tenhle přístup trochu vzdálený, jsem hrozně línej a hlavně kdo se pak má tím materiálem ve střižně přehrabovat, že. Nakonec jsem rád, že se takhle doplňujeme, za mnoho věcí, které natočil, budu určitě rád. K našemu MRAPu přicházíme snad včas, Pepé si pro jistotu nasazuje čočky jako správný drsňák až tady, na prašné zemi. Poslední cígo, vojáci nám řeknou tajné heslo pro případ nouze a už nastupujeme. Připoutat bágl s kamerou na sedadlo, pak sebe, s tou vestou to jde trochu ztuha, ale zadaří se. Kluci z druhé roty jsou strašně fajn, perfektně sehraní, profesionální a zároveň nám nedávají sežrat, jaký jsme motyky. Dva vepředu, jeden s námi vzadu, čtvrtý stojí celou dobu za kulometem „v komíně“ uprostřed, hlavu vystrčenou ven a pozoruje cvrkot. Vyrážíme uvnitř pětadvacetitunového monstra v koloně tuším o čtyřech vozidlech, těsně než opustíme základnu smí kulometčík teprve nabít ostrýma. Do Pol-e Alam je to nějakých osm kilometrů, sledujeme provoz na silnici, náklaďáky, „jingle-trucky“, povozy, cyklisté i pěší – celkem provoz. Hlavním městem provincie profrčíme skrz a jedeme dál, míříme na základnu McLane v distriktu Mohammad Agha. Dorazíme tam bez problému. Vystupujeme pěkně zvlhlí a jsme rádi, že v prostoru základny můžeme na chvíli shodit tu prokletou balistiku (prokletou samozřejmě do té doby, dokud mi nezachrání život). Chvíli pauza, šéf PRT [píártý] Petr a vodohospodář Radovan šli něco projednat s americkým Senior PRT Advisorem Gordonem, který tu je dislokován. Za chvíli přicházejí všichni tři, zase se “oblékáme”, vojáci se seskupí do nacvičené formace okolo nás a přesunujeme se mimo základnu, ale jen o pár stovek metrů, kde je za zdí budova místního DC (District Center), v níž sídlí lokální subguvernér. V jeho kanceláři se koná schůzka (šúra) s několika představiteli okolních vesnic, v nichž se má opravit přívod vody zničený po loňských povodních. Schůzka začíná obřadným vítáním všech navzájem, každý musí podat ruku každému, salam aelejkum 12x12. Afghánci se samozřejmě zouvají, my z bezpečnostních důvodů (kdyby bylo potřeba rychle zdrhat) nikoli. Ale sundaváme si vesty, helmy a černé brýle. Začátek jednání vyplňují zdvořilostní fráze, Petr se ptá subguvernéra na rodinu, každý dostává čaj s tureckým ovocným bonbonem a poté se teprve pomaličku přibližuje hlavní téma schůzky. Konverzuje se paštúnsky prostřednictvím tlumočníka, jsme srozuměni s tím, že ho nesmíme mít na žádném záběru ani fotce, mohlo by to pro něj být nebezpečné. Ze stejného důvodu nenatáčíme ani schůzku samotnou, na konci se nechá alespoň subguvernér vyfotit s Petrem a Gordonem. Našich českých poradců je mi fakt líto, je vidět, že pro komunikaci s místními musí být člověk vybaven velkou dávkou trpělivosti a sebezapření. Z toho, co jsem vyrozumněl vyplývá, že vesničani sice před dvěma týdny souhlasili s řešením, které se teď má definitivně stvrdit, ale přesto náhle požadují něco jiného a i moje nezkušené oko má neklamný pocit, že normálně kecají. Připadám si jako na tiskové konferenci Věcí veřejných.

Orientální bazar, pardon schůzka, se po více než hodině nachýlila ke konci s nerozhodným výsledkem, místňáci si to ještě rozmyslí a dají vědět. Byli jsme s Pepém samozřejmě zdrceni, jaký že to úchvatný materiál jsme nemohli natočit, ale Gordon to komentoval slovy: This was a typical meeting, tak snad jsme o nic neopakovatelného nepřišli. Loučíme se se subguvernérem, který asi zas tak vlivný nebude, protože měl jenom dva mobily (v deníku Stars and Stripes píšou o jednom, který si svou moc dokazuje tím, že jich má pět), konečně vytahujeme kameru a obklopeni vojáky se vydáváme na obhlídku nedávno postaveného dřevěného mostku asi kilometr odsud. Přecházíme nijak zvlášť rušnou silnici, zdravíme se se zvědavými kolemjdoucími, navlečeni v té plechové habaďůře s kamerou v ruce a samopalníky okolo je to dost zvláštní pocit, něco jako safari – a jen mě to napadne, hned se zastydím. Jdeme mezi vesnickými domy, políčky, lesíčkem, až dorazíme k mostku přes malou říčku, která se však prý za povodní umí pěkně rozdovádět. Radovan kontroluje, jestli je stavba v pořádku, pořizuje fotky, Petr s Gordonem se zakecají s nějakými náhodnými starci, kteří tudy zrovna jdou. Vojáci jsou rozmístěni po okolí a pozorují kdyby něco. Ale nic a po čtvrt hodině se zase vracíme stejnou trasou. To už míříme rovnou na základnu k našim transportérům, sundaváme vesty, košili bych mohl ždímat. Beru si nealko pivo, loučíme se s Gordonem, nastupujeme a vyrážíme – je půl druhé a víme, že oběd na Shanku už nestihneme. Cesta zpět je stejně bezproblémová jako předtím. Chrudimští výsadkáři vtipkují na účet řidičského umění zdejších motoristů, je pravda, že něco jako pravidla silničního provozu, stejně jako jakákoli jiná, v téhle zemi zkrátka neplatí. Na prahu základny týpek vybíjí kulomet a vjíždíme dovnitř. Děkujeme klukům vojákům za milou společnost, chceme se napít, najíst, do sprchy, převlíct... ne ne – poplach. Musíme do krytu. Ty jsou tu na každém rohu, čekáme asi dvacet minut, pak se ozve známé All Clear All Clear. Tak teď to další nealko pivko, sprcha, no konečně. Já si poprvé matlám na obličej opalovací krém (faktor 10, cha cha), asi jsem to podcenil, vypadám jak vařený rak.

Ještě chvíli pokecáme s vojákama, co nás dneska vezli, jsou to zkušení “misáci”, někteří jsou tu už potřetí, předtím Bosna, Kosovo... Mrkněte na jejich web. Je vidět, že vědí, proč tu jsou a dělají to rádi, i když na ně smrt číhá každý den. Ale berou to sportovně, s humorem, jinak to ani nejde. O to víc je mrzí reakce české veřejnosti, která je (zvláště v diskusích na internetu) označuje za žoldáky, okupanty a vrahy, přestože je sem tahle veřejnost prostřednictvím parlamentu vyslala a platí to. Přeme se o to, jestli je to většinový názor a jestli je rozumné číst blitky těch pacientů, kteří se umí angažovat akorát tak ve virtuálním světě. Jsou to fajn chlapi a já se přistihuji při svatokrádežné myšlence, že v takovéhle partě by mě ta vojna klidně bavila.

Na večeři se ženu jako jeden z prvních a vzhledem k svému absťáku z nedostatku denního tisku se rozhodnu přinést si pizzu do kanceláře PRT a číst si zprávy na netu. Po chvíli začínají inženýři zkoumat, co jim to tam hnije. Přiznám se, že mám pizzu z Dfacu, konec paniky, ten sýr se v té chemičce, kde ho vyrábějí, tentokrát asi trochu vymkl. Dojídám a obal jdu zakopat až někam daleko za B-huty. Ty zprávy z Česka jsou mimochodem ještě smradlavější než ten sejra, jestli to nebylo spíš tím...

Večer mám dost, spát půjdu brzo, středeční nástup v 7.30 je taky něco pro mě. Lelkuju po Facebooku (a propos – PRT má taky svůj profil, mrk mrk!) a zvládnu přečíst úvod Dějin Afghánistánu. Píše se tam mimo jiné: “Dopadnout bin Ládina se však nepodařilo.”

Až má člověk takový zvláštní pocit, že je snad taky součástí těch dějin...  


Zpět na přehled

Nahoru