Zdravím všechny z hospody v San Franciscu vedle kina Roxie, kde právě beží film Pouta. Točí tu Staropramen, který bych si v Praze nedal, ale tady nelze odolat. A rovnou asi vyhlásím soutěž: Proč myslíte, že jsem se tak dlouho neozval? Nebudu vás mučit, nemusíte odpovídat. Jsem jen zahlcen zážitky a setkání s lidmi, je to fakt masakr, většinou ovšem strašně příjemný. Takže popořadě.

Když jsem před týdnem a něco přistál v hlavním městě Utahu, Salt Lake City, byl jsem přesvědčen, že mě tam nic extra zajímavého nečeká a konečně si po té smršti akcí v New Yorku a Los Angeles pořádně odpočinu. Zpočátku to tak opravdu vypadalo – po ulicích tam nekorzují davy lidí, není tam šílený provoz a centrum se dá v podstatě obejít v pohodě pěšky. Ale už první večer pro mě do hotelu přijel honorární konzul Jonathon Tichy[čti tyši] a vzal mě na večeři a na pivo do Bohemian Brewery kus za město. Bylo to príma, pivo tedy nebylo úplně to typicky české, ale rozhodně lepší než ty zdejší experimenty, které mají tolik chutí, že mi to mnohdy ani pivo nepřipomíná. Bezvadně jsme pokecali, Jonathon byl mnohokrát na Slovensku, v Česku i v Praze, takže nebyl problém rozebírat třeba českou politiku a ono pověstné “aktuální dění” (míněna třeba causa Rath a podobné legrace, které jinde neumějí). Druhý den se o mě postarala Jonathonova manželka původem ze Slovenska s kamarádkou pro změnu z Moravy. Jeli jsme do Park City, kde se koná ten slavný filmový festival Sundance, založil ho Robert Redford a letos tam měli tuším první český film v soutěži, Bohdanovy Čtyři slunce. Je to takové malé městečko, spíš lyžařské letovisko, vzduchem dokonce poletovalo pár sněhových vloček, když jsme přijížděli. Zašli jsme se podívat do muzea olympiády (konala se tu zimní před deseti lety, ale to jistě všichni víte, tak vás nebudu poučovat jako ten nebohý Klaus), ke skokanskému můstku, prošli jsme se tou hlavní (a téměř jedinou) ulicí, zašli na oběd, do galerie s fotkami krás přírody... nakoupil jsem pohledy a doufám, že se tam ještě někdy podívám a pokud možno s nějakým dalším filmem na festival.

Následující den mi Jonathon přichystal překvapení v podobě exkurze do centra humanitární pomoci mormonské církve a pak ještě do centra na Welfare Square, což je něco jako továrna, sámoška a úřad práce v jednom a má to za účel – velmi zjednodušeně -  postarat se o členy církve, kteří jsou zrovna v nouzi. Vyrábějí tam vlastní produkty, skoro všichni pracovníci jsou dobrovolníci, je to prostě systém, který hraničí s úplnou utopií, ale zároveň nelze říct, že by to nefungovalo. Znáte mě, obvykle nejsem nijak zvlášť citlivý k náboženským či sociálním projektům, ale tohle mě fakt dostalo.

Nicméně byl to zase ten “velký den”, kdy jsem měl odpoledne setkání s lidmi ze Salt Lake Film Society, kteří provozují arthousové kino na zdejší Broadwayi, šli jsme na oběd do indické restaurace a pak hned na promítání, byla to velká sláva, opravdu přišlo nevídaných cca 180 diváků, spousta lidí zůstalo i na diskusi po filmu. Bylo to zkrátka skvělé, takový zájem už jiná města asi nepřebijou.

Omlouvám se za tak trochu sucharskej příspěvek, snad to na mě zas vlítne a napíšu zítra víc.