Cesty

Cesta - 13.05.2012

Předevčírem jsem se opět vydal na nějaké ty potulky městem, ale bez fanatického chodiče Bohdana spíše takovou lehčí verzi, přistihl jsem se, že nejsem zas až takový turista – když koukám na fotky z návštěvy New Yorku některých mých přátel na Facebooku, jsem zahanben, kolik toho stíhají...

Předevčírem jsem se opět vydal na nějaké ty potulky městem, ale bez fanatického chodiče Bohdana spíše takovou lehčí verzi, přistihl jsem se, že nejsem zas až takový turista – když koukám na fotky z návštěvy New Yorku některých mých přátel na Facebooku, jsem zahanben, kolik toho stíhají, všechny ty muzea a jiné atrakce, já spíš tak očumuju krámy, lidi a zkrátka pozoruju cvrkot. Deficitem zážitků ovšem nijak netrpím. Když se Irena s Bohdanem vrátili z návštěvy, stavil jsem se u nich na kafe (to je eufemismus, koupil jsem si samozřejmě lahvovou plzeň v obchůdku naproti), kecali jsme a přivítali dalšího člena výpravy, kolegu Tomáše Luňáka (režiséra filmu Alois Nebel), příjemná návštěva se protáhla až do večera, kdy jsme se vypravili na taneční představení do Cathedral of St. John the Divine. Kus se jmenoval Strange Cargo a byl to závěrečný díl trilogie inspirované Kosinského románemNabarvené ptáče (autor Pavel Zuštiak). Přestože jsem zpočátku nevěřil, že se mi taková věc může kdovíjak líbit, byl jsem překvapen, jak mě to zasáhlo, jak byli tanečníci profesionální a jak – na rozdíl od podobných představení, které jsem viděl dříve v Praze nebo v Berlíně – do toho dávali úplně všechno a svou energií magnetizovali publikum. Občas mám s tanečními performancemi problém, zdá se mi to jaksi příliš libovolné, jako by stačilo, když se parta lidí válí po zemi a vydává nějaké skřeky. Tady bylo úplně hmatatelné, jak je celá choreografie dokonale promyšlená, neúnavně nápaditá, zkrátka žádná „cochcárna“, jak se říká. Protože Bohdan není úplně barový typ, koupili jsme pár flašek vína (mj. z produkce Paula Newmana s jeho obličejem na etiketě) a šli zase kecat k Ireně do kuchyně, konečně jsme s Bohdanem probrali všechno, na co nebyl čas posledních deset let.

Když jsme nad ránem všechno vypili, sebral jsem se a jel metrem (které tu jezdí celou noc – jsme přece ve městě, které nikdy nespí a je to zase pravda) zpátky k Českému centru, cestou jsem si ještě do zásoby koupil sixpack belgického Hoegaardena (to tu mají všude a dost mě to zachraňuje, co se týče piva nemám moc náladu na nějaké experimenty) a když už jsem zahnul do úplně liduprázdné a potemnělé 73. ulice, jednu flašku jsem si tedy nedočkavě otevřel. Musím být opravdu typický magnet na průsery, protože jsem ušel pár kroků a samozřejmě to jediné auto, které jelo okolo, byli policajti. Takže jasně, klasika – doklady, odkud jste, co to máte, to se tady nesmí. No to samozřejmě vím, ale zkrátka mi zřejmě osud chtěl dopřát full service co se zážitků týče, takže jsem dostal pokutu pětadvacet vočí, bláhově jsem to chtěl zaplatit na místě, ale to se tu nedělá (to bych teda ale u nás zavedl taky), vyfasoval jsem „ticket“, pokutový blok a že mám jít k soudu a zaplatit to tam. Bájo. Musel jsem se až smát a vlastně jsem se tetelil štěstím, jak neodvratně to všechno funguje, jak byli cajti korektní a utěšovali mě, že to není „big deal“, já se jim svěřoval se svým poznatkem, že všechno, dokonce i tahle aféra je jak vystřižená z nějakého amerického filmu, ptali se, co dělám, no já jsem vlastně filmař, víte, aha a o čem je ten váš film, no o policajtovi, kterýmu hrábne, pobavilo je to. A mě vlastně taky. Natruc osudu jsem pak vypil ještě několik piv a do svítání tancoval po pokoji.

Sobota – den D. Po poledni setkání s kámoškou a spolupracovnicí Stáňou, která je z DC, ale přijela na víkend do NY, kafe, hodně kafe, musím se zotavit, večer se promítají Pouta v Brooklynu. Nudle se zeleninou do krabičky, sraz s Irenou a Bohdanem a jeli jsme tam všichni společně. Přidal se k nám ještě Stánin bývalý spolubydlící indického původu, je to právník a říkal, že se to s tou pokutou dá nějak pořešit – příslušníci na pokutu sice napsali, že jsem kráčel „with open container“, ale musí tam být údajně specifikováno, co v tom přesně bylo a jak zjistili, že se jednalo skutečně o pivo a tak dále. Uvidíme, pokutu bych klíďo zaplatil, ale beztak soudy o víkendu nesoudí a já už v pondělí v devět ráno odlétám do LA. V Brooklynu jsme se před kinem ještě srazili s Maxem, spolupracoval na Poutech jako asistent zvuku, takže jsem se šel uklonit obecenstvu před filmem a šli jsme na dvě jamajská piva Red Stripes do nejbrhúdu. Po filmu následovala debata, byl jsem v příjemném šoku, že nikdo neodešel a otázky padaly jedna za druhou, trochu jsem zápasil s angličtinou, nemluvím kdovíjak strašně, ale přece jen výrazy jako „bezvýchodnost“ nebo „pobuřování“ byly nad mou mentální kapacitu. Ale bylo to moc příjemné, bylo vidět, že to většinu diváků zasáhlo a zajímali se o spoustu detailů. Po QA byla malá párty v salónku ve vstupní hale, rozdával se staropramen (a jak mi najednou chutnal!) a ještě hodinu jsem odpovídal na dotazy a děkoval za chválu, kterou mě zasypávali.

V devět začala projekce Aloise Nebela, po ní jsem se potkal se spolužačkou ze základky Petrou Vargovou, která tu teď žije, šli jsme i s jejím manželem na pivo za roh a nestačili se divit, jak si i po těch dlouhých letech rozumíme a máme si co říct. Nad barem běžela v bedně Saturday´s Night Live, vypadalo to, že tématem je tentokrát čerstvá Obamova podpora gay manželství a z Petřina manžela vypadlo, že je bratrancem onoho úžasného Andyho Samberga, který zrovna účinkoval v několika skečích. Víc než dvě piva jsme nestihli, museli jít za malým potomkem a já naskočil do auta ke Stáně a jejím kumpánům, byli to dva kluci, teda spíš chlápci (prostě v mým věku), co spolu chodí a když se dozvěděli, že jsem v NY poprvé, zaveleli, že musíme do nějakýho gay báru, zajeli jsme do East Village a šli zapařit do podniku jménem Urge. Bylo to víceméně dost podobné jako v Praze, akorát na baru tancovali svalnatí týpci ve slipech, to jsem u nás zatím nespatřil, ale to bude asi tím, že vzhledem k hudbě, kterou tam obvykle pouštějí, tyhle podniky ignoruju. Nicméně nebyl bych to já, kdyby se mi zase něco nepřihodilo, zážitková terapie tomu můžu říkat, tentokrát jsem naštěstí nebyl v hlavní roli – šel jsem ven na cigáro a jak si tak „přemýšlím o životě“, nějakej týpek se tam začal hádat s ochrankou a pak dokonce vzal takový ten kovový stojan a hodil ho po nich, no to samozřejmě neměl dělat, ve vteřině byl na zemi a v druhé vteřině zastavilo policejní auto a ve třetí vteřině měl chlapík na rukou klepeta, pardon POUTA. Když jsem to vyprávěl těm známým uvnitř, říkali, že tu žijou už skoro 40 let a ještě nic takového neviděli a já to mám hned kam se pohnu. Prostě full service, děkuju osude. Na tenhle film mě baví koukat, ale hlavně doufám, že bude mít happy ending. Dneska poslední den v NY, přeju všem matkám vše nej k svátku a vyrážím do ulic.


Zpět na přehled

Nahoru