Ve Shravanabelagole nám bylo pěkně, je to taková středisková obec, kam se sjíždějí školáci z okolních vesnic, každý den jsme jich potkali mraky a všichni tu rozjížděli tu svou hru „vydyndej z angréze school-pen“ (angrez = Angličan, potažmo jakýkoli cizinec), když nemá school-pen, vydyndej z něj aspoň „your country currency“ a když kupodivu nemá ani eura nebo koruny, please one rupee, please one rupee. To není žádné opravdické žebrání, spíš takový sport, ale tady někde to začíná, ten obraz cizince coby chodící kasičky, ta samozřejmost, s jakou si přece musí koupit to, co tisíc Indů před ním ne, ten ublížený obličej, když smluvená částka znamená opravdu smluvenou částku (už tak několikanásobně přestřelenou) a ne ještě o stovku víc, my friend. S jedním klučinou jsme se zakecali při čekání na nádraží trochu víc, šel zrovna ze školy s partou spolužáků, ale byl z nich nejodvážnější a asi taky nejlíp mluvil anglicky, ukazoval nám nejdřív nějaké dánské a norské koruny, že by taky chtěl tu naši, českou, ale ty jsme rozdali už dávno někde v Násiku. Obdivoval jsem tu naprosto jedinečnou indickou gestikulaci, kterou děti ještě moc nemívají, ale tenhle Hemant, když něco zapáleně vysvětloval (od kolika do kolika mají školu a kdy pauzu na oběd, tuším), dělal přesně ty typické pohyby rukama a kladl pro nás nepřirozené větné důrazy a pořád komíhal hlavou ze strany na stranu až se mi před očima úplně promítli všichni, od kterých to má v krvi nebo odkoukáno, od táty přes strejdu až k panu učiteli. Ten mě nakonec dojal, když viděl, že mince z nás nevymámí a já jsem mu aspoň pro útěchu dal svou bollywoodskou vizitku, dal mi jednu rupii, kterou jsem se zdráhal vzít, ale nakonec jsem musel.

Jinak to žebrání v Indii je samozřejmě pekelná záležitost, člověk (a nejen člověk turistický) se tu s tím potýká takřka nepřetržitě, neustále zvažuje, jestli míra zbědovanosti žebrajícího je dostatečná pro náhlé citové pohnutí, které vede k tomu ledabylému pohybu rukou do kapsy a obdarování dotyčného. Či naopak, když má žebračka nové brýle nebo je slušně a čistě oblečena, jestli v tom není zase nějaký podvod a co teprv děti a děti s ještě menšími dětmi, které se producírují mezi auty uprostřed rušné ulice, pestře oděné děti, které se samy bičují za hudebního doprovodu asi rodičů, to byli zas asi Cikáni nebo nějací cirkusáci, co všechny ty hijry [hidžry] zakleté do cizího těla, kterým k nové identitě pomůže jeden beznarkotický řez nožem nebo střepem a už jsou součástí jiné kasty, jsou třetí pohlaví a jediné, na co mají nárok, je zpívat na svatbách, s výhružným tlesknutím žebrat po vlacích nebo se prostituovat, těm Indové cálujou skoro vždycky, určitě ze strachu před uřknutím, mrzák ve vlaku může donekonečna natahovat své pahýly, ale hijra, ta si tleskne a v sedmdesáti procentech případů aspoň něco málo dostane. A když nedostane, bolestivě štípne škrta do tváře, a co víc, prý i hůř může být, může vyhrnout sárí a za trest ukázat to, co jistě nikdo nechce vidět a do konce života mít ten děsivý obraz před očima. Před žebráním se zkrátka v Indii nedá utéct, člověk se s ním potká doslova v momentě, kdy vystrčí noc na ulici, pořád musí zpytovat svědomí, jestli přece jen tamtomu neměl něco dát, ale to je blbost, nemůžu přece něco dát každému, to bych mohl za týden domů, a já za tu jejich chudobu stejně nemůžu, ať si to ti Indové vyřeší mezi sebou. Stanovuje si jakési pořadníky nebo vzorce, koho tedy bude či nebude obdarovávat, na příklad když už dětem, tedy těm, které celé umouněné zametají ten bordel ve vlaku a pak stejně dá naštvaně peníze nějakému otravovi, který jde za ním už dva kilometry, jen aby se ho zbavil (což většinou nenastane, protože se odněkud náhle vynoří celý zástup dalších a člověk by nejradši bežel a tu svoji bankovku tomu žebrákovi sebral a zavřel se někam, kde žádní žebráci nejsou a tam by si za ty peníze koupil limonádu).

Už jsem v Indii počtvrté, takže se mi daří úspěšně dodržovat všechny předešlé “zásady” i se všemi těmi omyly, kterým se člověk nevyhne a někdy je to tak dobře. Jeli jsme takhle vlakem z Pune do Bangalore, už se smrákalo a já jako obvykle čučel v chodbičce ze dveří ven, vlak zastavil v nějakém městečku, v tak malém, že se ani cigáro nestihne, já koukal na tu stranu, kde nebylo nástupiště, jenom ta roura s vodou a další koleje a pak už jen krajina těsně po západu slunce, náhle se dole na náspu přede mnou vynořila malá dívenka, pořádně ušmudlaná s těma velkýma bílýma očima, které jí prosebně zářily do soumraku, po chvilce se k ní přišoural ještě asi její děda, taky už pěkně ošlehaný žebravým životem, ani nemluvili, jen tak minimalisticky prosebně gestikulovali, možná jim uniklo nějaké to “sáb, sáb” (pane, pane), já byl samozřejmě rozhodnut nic jim nedat (a opravdu to není žádná negativní emoce namířená proti žebrákům, neodháním je od sebe s výkřikem “Táhni!”, většinou se omluvně a stydlivě zmůžu na zamítavé gesto a slůvko “sorry” nebo “máfkaró”), ale ve vteřině to bylo najednou jinak, snad ten západ slunce, ty oči, ta touha nekazit si krásnou chvíli dalšími poryvy svědomí, už jsem vstal, že sáhnu do zadní kapsy, kde mám vždy pedantsky roztříděné bankovky podle hodnoty a vtom se vlak pohnul a pomalu začal ujíždět pryč. V tom chvatu, abych to ještě stihnul, protože to bych pak se svým svědomím a obrazem jejich očí do Bangalore nevydržel, jsem se asi přehmát a místo desetirupiové bankovky držím v ruce padesátku, na další štrachání není čas, vlak nabíral na rychlosti, teď nebo nikdy, natáhl jsem k dychtivé holčičce ruku s padesátirupiovým Gándhím, oba když viděli to číslo na bankovce, tak úplně zkoprněli, na dálku ještě minutu děkovali dokud jsem je neztratil z očí a já byl v tu chvíli neskonale šťasten, že moje bankovka se určitě ocitla v potřebných rukou, přemítal jsem, jaký je denní rozpočet téhle dvojice, řekl bych, že určitě hodně pod padesát a bylo mi blaze, že jsem ten ekvivalent jednoho malého pražského piva, které mi obvykle pomáhá usnout, pustil do oběhu a vydělal si tak klidný spánek i bez piva.

Z městečka pod kopcem s velkou sochou jsme se autobusem přesunuli do většího města Mysore, je to tu o poznání turističtější, takže dva dny budou stačit. V pátek jsme obhlídli největší místní atrakci, královský palác, ten původní sice před 150 lety shořel, ale tehdejší královna neváhala investovat astronomickou částku, povolala anglického architekta a počátkem minulého století se královská dynastie Wodeyarů (Odejárů) nastěhovala do neuvěřitelného komplexu v kýčovitém tzv. indo-saracénském stylu. Je to pestrá změť úplně čehokoli, hlavně, ať je to nejbarevnější, nejkřiklavější a nejdražší. Naprostá přehlídka marnivosti a zbytečné parády, která měla zřejmě udělat dojem na poddané, pro veřejnost je to otevřeno už třicet let a dnes tu denně proudí tisíce turistů ze všech koutů Indie a jsou z toho pořád celí paf. Celý plášť paláce je protkán 98 tisíci žárovkami, které se rozsvítí buď v neděli večer nebo pak na podzim během svátku Dussehra. Takže to neuvidíme, ale to mi nijak zvlášť líto není, spíš bych uvítal, kdyby fungovala elektrika, tam, kde má.

Večer jsme si zajeli do kina Sterling Theatre na nový film Dhobi Ghat, je to jeden z těch, které jsem napjatě očekával, natočila ho Kiran Rao, manželka superhvězdy Aamira Khana, je to její režijní debut a Aamir v něm hraje jednu z hlavních rolí. Je to úplně nebollywoodský film, takže zájem místního publika o bombajské inťošiny byl dost vlažný. I když frontě na lístky jsme se nevyhnuli, mají tu na to takové speciální koridory z železných tyčí, jsou úzké na jednoho hubeného Evropana, aby se nedalo předbíhat, vzpomněl jsem si na to, jak jsem před lety párkrát kupoval lístky do kina na malém městě a celkem jsem tuto ponižující inovaci ocenil. Mít ruku s bankovkou v chumlu jiných rukou, kde probíhá boj o to, která dlaň se dokáže probojovat do malého okénka zamřížované pokladny, je sice dokonale adrenalinový sport, nevýhodou je, že člověk opět začne asi na hodinu nenávidět Indii a všechny Indy. Ale to je tak vlastně pořád, když ne před kinem, tak jinde, třeba i několikrát denně.

O filmu později, hymna tentokrát nebyla, místo ní nějaký hrůzný sestřih z Lagaanu a všech ostatních Aamirových hitů, asi jako promo na jeho produkční společnost. Pak upoutávka na film Delhi Belly, ve které se minutu jenom prdělo (což není v Indii zas tak závažný společenský prohřešek, ale že by o tom točili celé filmy, to je pro mě novinka) a těsně před filmem upozornění, že kouření škodí zdraví. Na to jsem tedy koukal jak vrána, ale když pak Aamir, naprostý idol žen i mužů, navíc s pověstí nejen dobrého herce, ale i chytrého chlapíka, ve filmu vykouřil asi tři krabičky cigaret, vzpomněl jsem si na spekulace, že místní Rada pro cenzuru chce zakázat kouření ve filmu. Aha, takže autocenzura, ale proč ne. Asi o něco lepší než kdyby tam ten Aamir nekouřil, to by tam už totiž vůbec neměl co dělat. (Ha, zde jemný náznak, že s tím filmem mám trochu problém, ale teď se mi o něm fakt psát nechce.)

Dneska jsme se probudili do klidné soboty, tak klidné, až nám to přišlo podezřelé – a ono skutečně. Nejen, že nebyly otevřené restaurace, kam jsme se těšili na snídani, dokonce ani na autobusovém nádraží, odkud jsme chtěli jet na výlet na Chamundinu horu, nestál jediný autobus. A já už koutkem oka zahlíd chlapíka, který se hnal přímo k nám (běžící Ind je prostě něco jako přírodní úkaz, to nevidíte jen tak každý den), samozřejmě třicet metrů od nás zpomalil a začal koukat jinam jen ne na nás, vykazoval prostě všechny průvodní znaky, že nás za chvilku osloví. A taky že jo, nabídl nám taxíka na tu horu, ale my jsme kontrovali, že kdybychom chtěli taxíka, tak asi nesedíme na autobusovém nádraží, načež on trumfoval, že dneska je stávka a nic nepojede. Ono to tak skutečně vypadalo, takže jsme se s ním teda svezli. V novinách jsem si potvrdil, že vyvrcholila kauza, v níž karnatacký guvernér Bhardwaj obvinil chief ministra (předsedu karnatacké vlády) Yeddyurappu z korupce (čachrování s pozemky a nemovitostmi, to známe důvěrně i od nás), načež největší vládní strana BJP vyhlásila na celou sobotu protest, všechno zůstalo zavřené a nic nejezdilo. Předpokládám, že nikoli proto, že by s tím běžní občané souhlasili, ale prostě proto, že se bojí bojůvek zfanatizovaných nacionalistickou BJP, kteří už od rána brázdí ulice Mysore na motorkách a určitě jsou schopni stávkokaze krutě potrestat. Tak takhle se tu tedy vládne, to ještě pánové Filip Dvořák s Jardou Palasem a podobnými gaunery nedotáhli, mají co dohánět.

Řidič nás odvezl na tu horu, kde byla hlavně otevřená restaurace, takže o své idly jsme nepřišli, pak tam byl taky nějaký chrám, ale na to já moc nejsem, Míla si to dal i zevnitř. Zpátky řidič neuvěřitelně prudil s nějakým muzeem, kam nás chtěl chtěnechtě odvézt, určitě měl za to slíbenou provizi, my jsme však dělali drsňáky a ač by nás to třeba i zajímalo, určitě ne po takovémhle nátlaku, na který jsme my, Evropané notabene z toho kdysi méně šťastného kouta Evropy, docela citliví. Spíš jsme se báli, jestli nám vůbec pojede ten večerní bus do Gokarny, už máme koupený lístek, včera jsme u pokladny vyplňovali formulář v jazyce kannada, děsná bžunda, ale prý ano, stávka skončí v šest a odjezd je až v osm.

Tak snad šťastnou cestu a brzy na shledanou.