Konečně zase v Bombaji! Cesta ani nebyla tak strastiplná, jak se původně zdálo, když nás rikša vyklopil někde deset kiláků za Gokarnou ve tmě na „highway“ u pumpy (která neměla ani obchod a já blbec si nekoupil Limcu do foroty), z temnoty se ale za chvíli přiřítil autobus, ve kterém na plný pecky ječela a přeskakovala projekce pirátského DVD s novou bollywoodskou komedií, naštěstí nás netrápili dlouho, protože brzo byla zastávka na večeři u nějakého zájezdního hostince. Já si dal naproti u stánku omeletu a i tu Limcu si koupil, cesta byla místy trochu kostrbatá a kluci v náklaďácích a busech se tradičně ostošest předjížděli do kopce i do zatáčky, ale pár hodin před Bombají začala úplně perfektní dálnice, po které jsme dorazili na východní předměstí, což může být pro slabší povahy trochu síla, samé slumy a vyděděné čtvrti, ale ne že by tam smutní lidé seděli a útrpně koukali, naopak tam panuje čilý ruch a tepe normální život, akorát si člověk nějak moc neumí představit, že by ho žil.

S báglama se nám po ránu do městského vlaku moc nechtělo, občas to umí bejt pěknej masakr, vzali jsme si tágo a byli vykulený, že nás to z Bandry do Fortu stálo necelé dvě stovky, člověk by čekal daleko víc. Tohle byl taky nový vůz, s digitálním taxametrem, ty staré krásné vozy zn. Premier mají ještě mechanické, které ukazují ceny před dvaceti lety, takže zákazník si v cíli přečte cenu třeba 3 rupie 60 paisů a musí se podívat do tabulky, kde je přepočet, takže vysolí 59,50 only.

V našem oblíbeném hotýlku Popular Palace měli plno, ale nechali nás osprchovat a ať přijdem večer, že se něco uvolní. Vyrazili jsme si na procházku, cílem měl být Malabar Hill, ale trochu jsme podcenili počasí, bylo nějak hrozně vedro, šli jsme po nábřeží pěšky, v Café Ideal naproti Chowpatti Beach že se osvěžíme jedním Kingfisherem, ale ten nás akorát tak skolil, takže jsme malátně došli na Kemp´s Corner a tam jsme to zalomili a jeli se ubytovat. Jo a s hrůzou jsem zjistil, že nevyšly noviny, tady jsou totiž k žurnalistům daleko solidárnější a když se slaví státní svátek, tak slaví i oni, a druhý den noviny nejsou, basta.

Dneska ráno jsme jeli na domluvený rozhovor s tím autorem sbírky povídek Pink Sheep, je to fajn chlapík, protože je z Bangalore, bydlí u známých v Chemburu, kteří nás pozvali k sobě do bytu a tam jsme to natočili. Jsem vlastně překvapen tím, jak Indové mluví strašně obecně, tak jako pěkně, ale trochu moc zeširoka, no taky se možná blbě ptám, co já vím, ještě mám šanci zjistit, co je na tom pravdy, těch rozhovorů mám domluvených ještě hodně. Odpoledne jsme pak dostáli včerejšímu zadání, zajeli si příšernou zácpou zase na Kemp´s Corner, je tam velké knihkupectví Crossword, kde se dá koupit skoro všechno, Míla si chtěl koupit knihu o hidžrách The Truth About Me: A Hijra Life Story, o které mluvil Mahesh v rozhovoru, a já funglnovou knihu anglického historika, ženatého s Indkou, Patricka Frenche India: A Portrait (An Intimate Biography of 1,2 billion People), to čekám, že mě bude bavit, pohled znalého cizince na Indii a možná se konečně dovím spoustu věcí, kterým tu pořád ještě nerozumím. Ty hidžry neměli, ale tu moji jo, ta vyšla nedávno. Taky koupě kulturního přehledu Time Out: Mumbai a časopisů Filmfare (na obálce s Ranveerem Singhem z Band Baaja Baaraat) a MW (Man´s World) na obálce pro změnu s Prateikem a Aamirem Khanem (a titulkem „Mentor & Protégé“, uf).

Pak jsme ještě podnikli posetmělý výpad na Malabar Hill, takový vyvýšený poloostrov uzavírající ze severu jihobombajské centrum města. Prý nejdražší byty na světě, všude zeleň, klid, parta policajtů, střežící rezidenci premiéra státu Maharashtra, jeden ode mě chtěl připálit, taková pěkná procházka (a to pozor – nejsem moc vycházkový typ ;)

Jinak jsem úplně nadšen, jak je tu spousta věcí a míst už tak důvěrně známých, jak si člověk hned vypěstuje ty své ohrádky a očůrá rohy a chodí si na to samé místo pro noviny a k holiči a na čaj, zdraví se se známými a připadá si jako kdysi na Břevnově...