Neděli jsme tak nějak příjemně proflákali, koupil jsem si konečně tu indickou simku (takže až ztratím tu českou, budu k zastižení na čísle +91 96199 74817), první prodavač mi ji nechtěl prodat „protože je neděle“ (divit se nebo rozčilovat ani nemá smysl, jen se pousměju a jdu dál, protože) druhý prodavač o kus dál mi ji normálně prodal. Teda normálně – nějaký jeho parťák si ji vytáhl z telefonu, číslo mi naškrábal na kus papíru a účet mi samozřejmě nedal, ale pas jo, ten si okopíroval, jako v každém hotelu a každé internetové kavárně, moje biometrická identita se do týhle země pomalu vsakuje a už nikdy z ní nezmizí. Nicméně telefon funguje, akorát mi na něj chodí v průměru 30 reklam, kvízů z Ramayany a aktualizovaných výsledků kriketu za hodinu a volají mi ženské hlasy, které do mě perou něco v hindí. Nevadí, aspoň jsem v obraze, co frčí :-)

Pak jsme taky zápasili s internetem, to je teda asi největší překvápko, čekal bych, že se to tu někam posune, když už si hrajou na tu internetovou velmoc se Silicon Valley v Hyderabadu a Bengalore, ale je to stejný jako před pěti lety, starý křápy a pomalý připojení, zdroj frustrace a neurózy, ani wifi tu nikde není, teprve včera jsme potkali první v nějakým Bagelu v Bandře. Odpoledne jsme se šli projít, nedělní provoz je přece jen o poznání míň šílenější, došli jsme až na Chowpatti Beach, kde jsme si dali konečně bhelpuri, zašli jsme si naproti do kavárny Ideal, z které se stal „family restaurant“ a obsluha tam pobíhala se santaclausovskými čepičkami na hlavě. Asi jako potvrzení pravidla, že každá změna je jenom k horšímu. Kouřit se tam samozřejmě nesmělo, stejně jako se nesmí kouřit ani nikde jinde, jako fanatický kuřák jsem k těmhle věcem přece jen trochu všímavý, je to vlastně doopravdy podivuhodné – když vláda asi v roce 2004 zakázala kouřit ve vlacích a na nádražích a vyhlásila generální tažení proti tabakismu, dost jsem se tomu smál a neuměl si představit, že by Indové přestali kouřit. A oni skutečně přestali. Teda určitě ne všichni, ale člověk tu prostě běžně nepotká pouličního kuřáka, všechny prostory jsou nekuřácké a v některých státech je údajně vůbec zapovězeno kouření na veřejnosti. Přemýšlel jsem o tom, když jsem se procházel po té pláži, zasviněné hromadami odpadků až z toho bylo člověku smutno, všechno se tu pořád ještě hází na zem a končí v řekách, jezerech a mořích, koš aby tu člověk hledal půl dne a říkal jsem si, proč to jde tak snadno u kouření, ale péče o okolí, neřkuli životní prostředí je tu ještě pořád v mínusu. Ne, že bych zdejším obyvatelům přál více rakoviny plic, ale přece jen mi to přijde o něco důležitější. Teď doufám, že to nečte nikdo z Respektu, kterýžto si boj proti kouření v naší zaostalé zemičce vzal poslední dobou za svůj, stejně jako před lety boj proti víceletým gymnáziím a pěkně mě s tím v tom Respektu serou.