Pondělí bylo velmi hektické. Když jsem svým indickým známým posílal indické číslo, hned se mi ozval režisér Shivi, který tady točí reklamy, ale jinak je velkým obdivovatelem české nové vlny a v říjnu jsem pro něj v Praze zařizoval setkání a rozhovor s Jiřím Menzelem a Věrou Chytilovou, že to je skvělé, že jsem v Bombaji a že zrovna dokončuje reklamu s bollywoodskou hvězdou Madhuri Dixit, která se v poledne přijde podívat na sestřih a jestli se s ní nechci potkat. Nejsem tedy žádný lovec hvězd, ale samozřejmě mě to zajímalo, tak jsme se nejdřív taxíkem vypravili do čtvrti Tardeo, kde má kancelář. Samozřejmě, že přestože Shivi taxikářovi do telefonu přesně vysvětlil, kde nás má vyklopit, skončili jsme někde trochu jinde, druhý taxikář už to zvládl trochu líp. Shivi nás provedl svou firmou, představil nás svým zaměstnancům a asistentům, byl jsem vlastně dost v šoku z toho, jak velkou společnost vlastní. Aby ne, když už těch reklam prý natočil přes tři sta. Pak jsme sedli do klimatizovaného auta s řidičem a jeli do postprodukčního studia Prime Focus v Bandře. Shivi je hrozně energický a do všeho nadšený, hned se začal vyptávat, s kým se tu chci potkat, že má spoustu známých od filmu a cestou rovnou volal několika lidem, že tu má na návštěvě jednoho českého režiséra, který v Praze organizuje bollywoodský festival a aby se se mnou potkali. Ve střižně jsme nejprve shlédli skoro hotovou reklamu na aviváž, kde bollywoodská herečka podle úplně klasického schématu nejdřív projevila nespokojenost s tím, jak se vyprala synkova tepláková bunda, poté přidala aviváž, ze které se linuly animované květinky a nakonec se objímá se synkem v krásně vyprané bundičce. Tvůrci chvíli řešili, jak přesně by se měly animované květy pohybovat a pak dorazila Madhuri s manželem a agentem. Podali jsme si ruce, „nice to meet you“, koukla dvakrát na reklamu, řekla, že je to OK a zase někam odfrčela. Byla půvabná a vypadala asi o deset let mladší.

K obědu jsme si dali thali v místní kantýně na střeše budovy (takže se tam smělo kouřit ;), Shivi nám pak v dalším kanclu ukázal ještě svou sbírku kamer, fotek a plakátů a doporučil nám místo na Chor Bazaaru (Zlodějský bazar – je pěkné, jak je třeba na slově [čór] vidět, že máme společné indoevropské kořeny), kde se dají nejrůznější artefakty koupit. Prodává je tam v krámku Mini Market starý pan Shahid, který je úplný blázen do filmu a do Bollywoodu, přes hodinu jsme si u něj prohlíželi všechno možné, originální plakáty z 50. let, vstupenku na premiéru Mughal-E-Azam, sountracky na vinylech atd. atd. Asi u něj uděláme nákup než se budeme vracet.

Pak jsme hned spěchali na schůzku s Mariankou, se kterou tu máme naplánované schůzky s producenty a distributory, užili jsme si krásnou dopravní zácpu v centru, za odměnu jsme si dali opravdické preso u Baristy a smluvili si schůzku s Karanem, dalším spolupracovníkem festivalu, který má na starosti zejméná nezávislé filmy a dokumenty. Protože bydlí dost daleko, až v Kandivili, dali jsme si sraz na půl cesty v Bandře a zajeli jsme pokecat o nových filmech do nějakého Bagelu. Byla tam sice wifina, ale moc jsme se nenajedli – jíst v Indii bagely, když je všude okolo tolik dobrot nám přišlo asi trochu perverzní. Odjížděli jsme pozdě, skoro posledním vlakem před půlnocí, s dlouhým seznamem filmů, které by měly stát za to, aby je uzřeli i čeští diváci.