V sobotu jsme se probudili a bylo nám trochu blbě, což bylo blbé, vzhledem k tomu, že na odpoledne byl zrovna naplánovaný Queer Azaadi Mumbai neboli bombajský Gay Pride a u toho jsem přece nemohl chybět, když už tu točím to Qéčko, kvůli tomu jsme se vlastně na těch pár dní vraceli z jihu. Takže ke snídani tentokrát sodovka a hlavně žádný stres! :-)

V domnění, že zaujmeme svými barevnými kurta košilemi, jsme se do nich navlíkli, i ty šály jsme si do toho vedra obtočili okolo krku, a abychom o nic nepřišli, přemístili se taxíkem lehce po druhé (ve dvě byl sraz) na August Kranti Maidan. Jako bychom už nebyli dostatečně vytrénovaní! Stála tam partička mladých dobrovolníků, kteří nám oznámili „Actually it´s at four“. No aspoň že tak. Okolo třetí se přece jen už park a přilehlé antukové hřiště na kriket začalo zaplňovat, mlaďoši s pálkami (ještě než museli vysmahnout) nestačili na tu sešlost zírat, čučeli ještě vyjeveněji, než když kolem nich projde evropská žena. Žádné zástupy nějakých krasavců se nekonaly, ti seděli doma u počítače a lovili milence a připravovali si nějakou pěkně heterosexuální výmluvu pro maminku, protože se chystali na večerní party. Bombajská scéna, alespoň ta open, je samozřejmě přiměřeně postarší a tetkovitá, ale byl jsem překvapen, kolik tam pomáhalo mladých dobrovolníků, dorazily i hidžry ve velké skupině (což je trochu div, neboť se nepovažují za homosexuály a podobných aktivit se spíše straní, ale tady to asi slibovalo trochu zábavy a trochu toho veřejného uznání) a úplně nejvíc jsem koukal, kolik tam bylo cizinců, fakt několik desítek, možná sto. No ale v indickém tradičním obleku jsme byli jen my dva, taky jsme za to pak sklidili několik lichotek. Nějaká bollywoodská celebritka pak zúčastněným popřála hodně zdaru a odstartovala pochod, který se tedy skutečně rozpochodoval v 16.02 a přes počáteční typicky indické organizační zmatky se vyvalil do ulic pod naprosto perfektním a profesionálním vedením bombajskou policií. Vždycky jsem si myslel, že zastavit ten nekonečný proud naprostých šílenců ozbrojených auty a jinými povozy, by dokázal jenom Krishna nebo Arjuna, ale vypadá to, že řidiči tu mají před policií doopravdy respekt, stačí hvízdnout na píšťalku a hotovo. Během průvodu jsem samozřejmě všude pobíhal s kamerou jak debil a snažil se se svými nervy a stresem až v uších uhrát to s dobrými záběry aspoň na remízu, takže jsem si to pořádně ani nestihl užít, ale i tak to byla paráda. Ve všech ještě vřelo to předloňské zrušení paragrafu 377, všichni byli nabiti optimismem a nadějí, tisíc lidí si to štrádovalo centrem Bombaje a míjeli řidiče taxíků, cestující v autobusech, rodinky na motorkách – ti všichni viděli například pochodující skupinu dámiček v sárí, nesoucích transparenty „Proud Parent of a Gay Child“, to mě rozbilo asi nejvíc. No nic, výsledek uvidíte někdy na jaře in da Qéčko...

Konec byl stylový, došlo se (asi po hodině) na nábřeží k Chowpatty Beach, tam, kde je na rohu Cafe Ideal a lidi se začali mačkat na chodníku, policajti je nechtěli pustit ani na pláž, ale ani nesměli stát ve vozovce, aby nepřekáželi provozu (najednou, to jsem se fakt musel smát té dojemné péči o pravidla), nikdo to neukončil, nerozpustil, prostě klasická indošina. Stejně jsme se chtěli převlíct, tak jsme to po chvíli bezradného očekávání vzdali na tágo. Dnes se Míla dočet v hindustánské tlači, že policie se odkázala na jakýsi výnos Vrchního soudu, který na pláži zapovídá jakékoli demonstrace a přirozený rozptyl účastníků v poslední minutě zarazila.

Ale kluci večer na party v Liquid Loungi nevypadali, že by utrpěli nějakou újmu, pařilo se obstojně ve dvou snesitelně klimatizovaných místnostech, v jedné hrály zápaďácké šlágry, v té druhé, větší, nejrůznější remixy hindi hitovek (některé přímo z mých oblíbených filmů, jako z Page 3). Když jsme stáli na chodníku na cigáru, vrhnul se na nás extrovertní Němec jménem Frank, z kterého vzápětí vypadlo, že točí film se Shah Rukhem. Ano – Don 2 se stále ještě točí a poté, co natočili scény přepadení banky v Berlíně, kde si najali stovky komparsistů, se přesunuli do Bollywoodu i s deseti Němci, kteří hrají rukojmí. Frank je jeden z těch, kteří zažívají pěkné dvoutýdenní prázdniny v Indii, čekají až přijde na řadu jejich scéna, kde jsou nějak připoutaní k topení nebo co a podal si ruku se Shah Rukhem („Hi, I am Shah Rukh and I star in this movie.“)

A když už jsme u toho Shah Rukha – zatímco my jsme kecali s Frankem, ve ateliérech Yash Raj se předávaly 56. Filmfare Awards, takoví indičtí oscaři. Shah Rukh samozřejmě kouká hned z obálky dnešních Sunday Times, protože dostal cenu za nejlepší hlavní mužský výkon ve filmu My Name Is Khan. To samé Kajol za nejlepší herečku a Karan Johar za režii. Nejlepším filmem byl vyhlášen Dabangg (ten získal ještě cenu za hudbu). Ale teď pozor – v Bollywoodu se opravdu cosi mění, jak už se o tom měsíc nenápadně zmiňuju, poprvé se dostalo masivnímu ohlasu i těm „malým“ filmům, takže největší počet sošek černé slečny – sedm - si odnesl film Udaan, o kterém jsem psal a kterému se to nedá nepřát. Tři sošky dostal i nemainstramový Sex, Love Aur Dhoka, čtyři Do Dooni Chaar. Takže paráda, to mě potěšilo (jsem celkem zvědavý, kolik Českých lvů si odnese Robert Sedláček za Největší z Čechů...)

Celý večer uváděli Imran Khan a Ranbir Kapoor, za týden poběží záznam v telce. Shah Rukh „zazpíval“ Kal Ho Na Ho a Priyanka složila taneční poklonu Madhuri Dixit a vůbec prý na ní nebylo poznat, že jí berňák při tom nedávným zátahu, přišel na údajné úniky asi za 140 miliónů.   

Dnes je mimochodem 63. výročí zavraždění Mohandase Gandhiho, upozornil mě na to novinový inzerát Ministerstva energetiky, který zprvu vypadá jako nekrolog s fotkou a citátem „The future depends on what you do today – Budoucnost závisí i na tom, co děláte dnes“, to tedy není moc velké moudro, ale ministerstvu se to hodí, protože má dole logo, fotečky pěti elektráren a výčet toho, čeho chce dosáhnout.

Neděle strávená opětovným setkáním s českou partou hned po ránu, šli jsme na roh do Kalpany na snídani zjistit, jaký je rozdíl mezi uttapam a tomato omelete a pak jsme se vypravili do Versovy za mladým režisérem Onirem. Natočil film, který jsem taktéž už viděl, jmenuje se I Am a jsou to čtyři povídky, které spojuje téma jakéhosi bezpráví nebo křivdy, které se děje těm postavám. Zatímco v první povídce prožívá mladá slečna proces umělého oplodnění, který ovšem ozvláštňuje to, že se sejde s anonymním dárcem spermatu (bylo to celkem banální a díky tomu prostředí a povědomým termínům jsem si připadal zase jako v práci v Kolbeně), druhá povídka se odehrává v kašmírském Srinagaru a jiná mladá slečna se tam vrací, jako do míst svého dětství, odkud s celou rodinou uprchla před cca dvaceti lety při nepokojích vyvolaných muslimskou většinou. Ve třetí povídce svěřuje syn matce podrobnosti o tom, jak jej celé dětství zneužíval nevlastní otec, který nedávno umřel. Čtvrtá a nejzdařilejší povídka ukazuje „bad lieutenanta“, hnusnýho poldu, který nachytá dva kluky milující se v noci v autě na opuštěném místě a celý průběh nemilosrdné šikany, kterou si projdou. I když – všechno může být ještě jinak, tahle povídka je skvělá právě i díky překvapivé pointě.

Onir se před nedávnem stal terčem jakože „skandálu“, viděli jsme to v televizi a bylo to na titulní straně bulvárního Mumbai Mirror, vnutil se mu nějaký začínající herec, který chtěl roli ve filmu, samozřejmě gay (hrál gaye ve filmu Dunno Y... a údajně je to boyfriend autora scénáře, s kterým mám dneska dělat taky rozhovor), Onir se s ním vyspal a chlapec ho vzápětí obvinil z obtěžování či snad znásilnění. Na policii to ale nehlásil, v tomhle Onirovi věřím, že to bylo na dobrovolné bázi, koneckonců jeho obhajoba, že měří metr šedesát a je tintítko, tak jak by asi mohl násilnit dvoumetrového atleta je celkem pravděpodobná, takže to vypadá, že mladík chtěl opravdu jen rozvířit své jméno v novinách, chlapíkovi, který vás v noci znásilnil taky přece nepíšete druhý den esemesky, v kterých přejete dobré ráno, že. Jak vidno, bylo o čem mluvit, nejen o filmech, Onir dost přesně pojmenoval slabiny indické společnosti z perspektivy toho, kdo je jí a jejími zákony de facto ohrožen, vypili jsme čaj a jeli jsme spíše stojícími než jedoucími vlaky zpátky do centra.     

Tam jsme zjistili, ze je "dry day".