Středa: ke snídani Míla veg. biryani (rizoto), Radim Punjabi thali (rýže, dal, 2 curry, raita, 2 roti) v restauraci Kalpana u nás na rohu. Koupě Indian Express (journalism of courage) od týpka před hlavní poštou. Míla si objednal raitu a nepřinesli mu ji. Pak na net a honem honem na sraz s Mariankou na nádraží Churchgate – tentokrát razíme do Andheri (West) na schůzku do jedné z největších firem Yash Raj Films. Cvaknout lístky, zjistit, z kterého nástupiště jede vlak směr Borivali, domluvit se na cílové stanici, Marianka do Ladies Coach, my se nacpat do obyč. Pozorovat mrakodrapy, slumy, stanice, spolucestující, číst noviny. Scházíme se o půl hodiny později, chytit auto (rozuměj rickshaw) k multiplexu Fun Republic. Yash Raj sídlí hned vedle. Rozkopaná ulice, musíme kus dojít pěšky. Už před bránou ostraha prudí, když Míla fotí honosné logo firmy. Uvnitř mají na recepci obří Ypsilon z plátkového skla, na stěně nakreslené všechny bollywoodské hvězdy. Usedáme s Mariankou v zasedačce v prvním patře, chystám si vizitku, kterou si tady lidé vyměňují ještě před pozdravem (ještě že jsem je nenechal doma), přichází Rohit, nabízí chai. Průběh schůzky není moc zajímavý, ale bylo to vlastně nečekaně fajn. Mimo jiné: dozvídáme se, že vedle ve studiu zrovna Shah Rukh natáčí song do nového filmu Ra.One a podlamují se nám kolena, ještě že sedíme. Rohit nám radí, abychom zkusili zprostředkovat koupi nějakého jejich filmu nějaké naší televizi. S kyselým výrazem popisuji, jak jsem něco podobného již podnikl v České televizi před pár lety a velmi diplomaticky vysvětluji, že v ČT nějak nikoho moc nezajímá, co se tam vysílá, jde hlavně o odměny soudruha ředitele. Bohužel nemáme cca 130 stanic jako tady. Rohit moc nechápe. Chápu ho. Taky se ptám na 35mm kopie, mají je v Londýně, to by šlo snadno poslat. Nebo ještě mají v Německu kopie s německým dabingem. Zdvořile odmítáme, ale představa, jak Shah Rukh šprechtí dojč je samozřejmě poťouchle lákavá. Jinak vše podle plánu, máme dobrý pocit. Sraz s Mílou vedle v Café Coffee Day, kde mají sice opravdické preso, ale hraje tam moc nahlas muzika, ostatně jako všude jinde. Nevadí. Volám Atulovi Tiwarimu, scénáristovi filmu Bose: The Forgotten Hero – říká, že je kousek vedle a dorazí za deset minut. Vskutku. Starší sympatický pán, který si hned na moji vizitku přepisuje naše jména do devanagarského písma. Napsal scénář o chlapíkovi, který chtěl osvobodit Indii od Britů, neshodl se s Gándhím a Nehrúem, za války uprchnul z barmského vězení do Ruska, marně žádal o audienci u Stalina, nakonec skončil v Berlíně takřka v Hitlerově náruči. Lid mu říká Netaji (vůdce), jmenoval se Subhash Chandra Bose. Chandra znamená Měsíc. Bylo o čem povídat, dal jsem mu DVD Walking Too Fast. Když jsme odcházeli, oslovil ho moderní indický mladík, šáhl mu na boty. Když chce člověk v Indii vyjádřit úctu, třeba syn otci nebo mladší staršímu, symbolicky otře prach z jeho bot a přiloží si ho na čelo. (Ve stylizované formě lze vidět např. zde na konci songu, je to i s tim nemeckym dabingem:). Ptal jsem se, kdo to byl, prý herec. Zatím zřejmě neznámý. Loučíme se, sedáme do tuc-tucu a hurá na nádraží lokálního vlaku, toho, jak z něj na fotkách visí ty hrozny lidí ze dveří. Marianka stihne nastoupit, vlak se rozjíždí, naskakovat za jízdy do hroznu Indů si netroufáme. Teda jak kteří :-) Na další soupravu jsme už připraveni, jsme však převálcováni davem současně nastupujících i vystupujících občanů a vzdáváme to. Další vlak je fast train, hurá, dokonce ani ty dveře, které u nás přistály, nejsou moc plné. Pohoda. Usedáme na lavici. Přichází revizor, prokazujeme se jízdenkami (nejsme přece jako Peňás, který jezdí načerno a ještě se s tím chlubí v tisku i tlači) a kontrolor nám laskavě oznamuje, že sedíme v první třídě a zaplatíme tudíž pokutu 300 rupees only each. Míla bez mrknutí oka (čímž mě trochu vytočil) vytahuje šest stovek a jedeme dál, teď už vlastně taxíkem, ale bez traffic jamu. Spolucestující s námi spolusoucítí a radí, jak rozeznat první od druhé třídy. Už si dáme pozor. Na Churchgatu opět sraz s Mariankou, díky fast trainu jsme tam o čtvrt hodiny dřív. Pak na thali do jídelny za rohem a otestovat kavárnu s wifi ve vedlejší ulici. Jmenuje se Mocha a místní moderní omladina sem chodí zejména kouřit vodní dýmku, mají tu i speciální akvárium pro kuřáky cigaret. Nalogovat se na net je celkem složité, ale co tu není složité. Už jenom vyndat tu plastovou kartičku s heslem z plastového obalu. Marianka zasahuje a úspěšně. Pak už jenom vyplnit password skrytý pod mazací vrstvou, vyplnit telefonní číslo (Vodafone India), opsat kód, který přišel esemeskou a je to, uf. Surfujeme, kecáme, pijeme pitcher (džbán) piva, pozorujeme cvrkot. A těšíme se na film Band Baaja Baaraat, který produkoval Yash Raj a dávají ho v kině Regal od desíti. Kupujeme lístek do 22. řady (nenechte se mýlit, číslujou to tu od dveří, takže sedíme asi v páté řadě), kupuju zmrzku. I Mariance, protože je to French Vanilla. V kině není narváno, přece jen to hrajou už pár týdnů a o úspěchu v „box office“ tu stejně jako v Americe rozhodujou první tři dny (pátek, sobota, neděle). Tohle má celkem slušný čísla, není divu, je to taková fajnová komedie o studentovi, co se v Dillí seznámí s hezkou holkou a rozjedou spolu „wedding planning business“. Těsně před přestávkou se spolu políbí (to mě strašně dostalo, chystají se na to hodně dlouho a publikum netrpělivě píská – kde jsou ty doby, kdy byl polibek v Hindi movie úplně tabu) a vyspí, po přestávce se už jen hádali než k sobě našli zase cestu, prostě klasika. Celkem kvalitní 2K projekce. Za námi seděl (zřejmě) chudý manželský pár s miminkem v náručí, koukl jsem na konci do očí té dívky, takové dojetí, taková vděčnost, taková odevzdanost – to umí jenom Bollywood...